Harding, Paul – portrét

hardingPaul Harding (1967) je americký prozaik. V minulosti vedl kurzy tvůrčího psaní na Harvardově univerzitě a také na slavné na Iowské univerzitě, jejíž školu tvůrčího psaní předtím sám absolvoval. Mezi jeho učitele patřil britský prozaik Barry Unsworth či Marilynne Robinsonová, autorka románu Ztrácení (Housekeeping).

Harding se narodil v Nové Anglii a v jeho díle je poznat silný vliv transcendentalismu, prvního výsostně amerického filosofického směru, který akcentuje sepětí člověka s přírodou.

Proslavil se takřka ze dne na den: hned za svou prozaickou prvotinu Tuláci (s níž tři roky neúspěšně obcházel nakladatele a nakonec ji vydal roku 2009 v univerzitním nakladatelství) nečekaně získal o rok později prestižní Pulitzerovu cenu. Ve svém debutu představil čtenářům dvě generace rodiny Crosbyů. V dalším románu Enon (2013) posunul rodinnou ságu do současnosti. Elegicky vyprávěný niterný příběh o tom, jak se otec celý rok vyrovnává s tragickou smrtí své třináctileté dcery, vydalo v roce 2014 nakladatelství Odeon.

Egan, Jennifer – portrét

eganJennifer Eganová (1962) je americká prozaička a novinářka. Absolvovala anglickou literaturu na University of Pennsylvania, poté studovala dva roky v Cambridge. Publikovala povídky v časopisech The New Yorker nebo Harper´s. Její články se nejčastěji objevují v The New York Times Magazine. Debutovala roku 1993 sbírkou povídek, první román vydala o dva roky později. Se svým čtvrtým románem Návštěva bandy rváčů (č. 2012) se dostala do finále PEN/Faulkner Award a získala dvě literární ocenění: National Book Critics Circle Award (2010) a Pulitzerovu cenu (2011).

 

Johnson, Adam – portrét

johnsonAdam Johnson vyučuje tvůrčí psaní na Stanford University. Jeho práce se objevují v časopisech Esquire, The Paris Review, Harper’s, Tin House, Granta a Playboy stejně jako v Best American Short Stories. Z dalších jeho prací jmenujme sbírku povídek Emporium a román Parasites Like Us (Paraziti jako my). Johnson získal řadu ocenění, jeho povídky jsou přirovnávány k Vonnegutovým. Žije v San Francisku.

Nutting, Alissa – portrét

Alissa Nutting … author of Tampa.Alissa Nutting studovala na University of Alabama, doktorát získala na University of Nevada. Pracovala jako editorka a šéfredaktorka literárních časopisů. Od roku 2011 vyučuje tvůrčí psaní na John Caroll University. Tampa je její první román, před ním vydala sbírku povídek s provokativním názvem Špinavé práce pro ženy a dívky.

Salinger, Jerome D. – portrét

salingerTajemství mlčícího autora nepřestává fascinovat ani po desetiletích. J. D. Salinger napsal svůj nejslavnější román Kdo chytá v žitě v roce 1951. Tedy adjektivum nejslavnější není úplně přesné, protože po svém debutu toho už tolik nenapsal a Kdo chytá v žitě se stal něčím víc než jen úspěšným a slavným románem. Stala se z něj kultovní kniha, jež dokázala vyjádřit pocity celé jedné generace a stejně silně dokázala oslovovat i několik generací pozdějších.

Zhruba čtrnáct let po jejím vydání se Salinger uchýlil do ústraní, které si úzkostlivě střežil a na rozdíl od jiného slavného amerického samotáře Thomase Pynchona u něj odchod do ústraní znamenal i konec literární činnosti — tedy veřejné literární činnosti. Z různých zmínek a náznaků, které občas pronikly do médií, se snad dalo vytušit, že Salinger dál píše a milovníci jeho knih, ať už Kdo chytá v žitě nebo Franny a Zooey, se mohli těšit, že se jich jednou dočkají. Navíc neochota autora se jakkoli veřejně k čemukoli vyjadřovat těmto tušeným rukopisům dodávala aury jisté tajemnosti a i výlučnosti. V posledním rozhovoru, který Salinger poskytl listu New York Times v roce 1974 ostatně říká: „Píšu hrozně rád. Ale píšu jen pro sebe a pro vlastní potěšení.” Jakékoli pokusy o průnik do autorova soukromí bránili spisovatelovi právníci, o čemž se přesvědčil například britský kritik Ian Hamilton. Ten v roce 1988 napsal neautorizovaný autorův životopis, jehož vydání se Salinger pokoušel právní cestou zabránit; nakonec aspoň znemožnil Hamiltonovi citovat z jeho dopisů.

J. D. Salinger zemřel v roce 2010 ve věku jednadevadesáti let a nyní, tři roky po smrti, mají tajemství jeho uzavřeného života objasnit hned dva tituly: 3. září se pultech knihkupectví objeví životopis nazvaný Soukromá válka J. D. Salingera a tentýž týden vstoupí do amerických kin dokumentární snímek. Jak kniha, tak film jsou dílem Shanea Salerna, hollywoodského scénáristy, jenž do odhalení soukromého Salingerova života investoval devět let práce a spoustu vlastních finančních prostředků, a Davida Shieldse, autora několika knih, hlavně literatury faktu.

Knižní biografie – jejíž název odkazuje jednak k Salingerově obraně svého soukromí, ale i k jeho pobytu v armádě, kde začal psát — sestává hlavně z rozhovorů s lidmi, kteří měli k Salingerovi blízko – údajně jich obsahuje přes dvě stovky a promlouvají v nich jeho spolubojovníci z druhé světové války, kolegové novináři z časopisu New Yorker, členové rodiny, bývalí spolužáci nebo sousedé.  Uzavřenému životu slavného spisovatele odpovídá i atmosféra kolem knihy: její americký nakladatel na ni uvalil přísné embargo, takže čtenáři se nedočkají před vydáním ani ukázky.

Podobné tajnosti panují i kolem připravovaného snímku, který má později navíc doprovodit televizní seriál. Práva na snímek zakoupil hollywoodský producent Harvey Wenstein, jenž si od něj slibuje značný úspěch. Dlužno ovšem dodat, že očekávání spojená se snímkem jsou smíšená. Salingerův syn například podotkl, že kruh blízkých přátel jeho otce byl zdaleka užší, než se snaží naznačit biografie a dokument. Další poukazují na etickou problematičnost obou projektů — Salinger si tak úzkostlivě chránil své soukromí právě proto, že nechtěl, aby se stalo veřejným majetkem a Salernův projekt se tak nese ve znamení neúcty k autorovi.

Salerno a jeho tým spolupracovníků však překvapili ještě něčím jiným. Oznámili, že se jim podařilo zjistit, na čem že to Salinger pracoval posledních padesát let. Tyto texty by měly vyjít v několika knihách po roce 2015 a podle autorů biografie se v nich Salinger vrací k protagonistovi Kdo chytá v žitě Holdenu Caulfieldovi, rodině Glassových, znovu zpracovává své zážitky z druhé světové války a některé z textů jsou údajně inspirovány i autorovým zájmem o východní náboženství. Rozsah textů zveřejněn nebyl a nebylo ani uvedeno, proč by měly vyjít až po roce 2015.

 

Ladislav Nagy, Lidové noviny

DeLillo, Don – portrét

delilloDon DeLillo (nar. 1936) začínal svou tvůrčí kariéru jako reklamní textař a tato původní zkušenost jako by se odrážela v celé jeho tvorbě, konkrétně pak v mistrné zkratce, schopnosti vytvářet přesvědčivé obrazy a jejich prostřednictvím zachytit atmosféru ve společnosti. Bílý šum, román, jímž DeLillo „prorazil” a zařadil se v polovině osmdesátých let mezi respektované americké autory, předkládá čtenáři živý a o to víc znepokojivý obraz postmoderní společnosti charakterizované konzumním životem (ve všech významech tohoto slova) a všudypřítomností médií, která jen živí pocit paranoie. Konspirační teorie, nastíněné v Bílém šumu, se přelévají i do románu Libra inspirovaného atentátem na prezidenta Kennedyho a změnami, které vražda populárního prezidenta znamenala ve společnosti. V Podsvětí, rozsahem svým nejambicióznějším románu, se pokusil na více než osmi stovkách stran zachytit  dějiny druhé poloviny 20. století v americkém životě: román začíná 3. října 1951 během baseballové utkání mezi New York Giants a Brooklyn Dodgers, kdy slavný Bobby Thomson odpálí „home-run” mimo hřiště a míček se pak objevuje v různých situacích během románu a slouží jako pojítko mezi osudy jednotlivých protagonistů, nad nimiž se klene stín smrti a apokalypsy. Tyto dva motivy pak dále rozehrává ve svých třech posledních románech: Cosmopolis je obraz dekadentního finančního světa v době před krizí (kterou jako by předvídal), obraz prostředí, jež je natolik svázané povinnostmi a konvencemi, že jediné osvobození nachází v autodestrukci. Zatímco ve všech předchozích knihách je apokalypsa přítomná pouze jako neblahá předtucha, román Padající muž ji zachycuje bezprostředně. Na příběhu bezvýznamného člověka, jednoho z mnoha těch, kteří přežili teroristický útok v centru New Yorku, líčí vpád smrti do sebe-jistého velkoměsta. New York, symbol bohatství a moci, se stává rumištěm: „Takhle teď vypadal svět. Ulicemi se valil kouř a popel, zahýbal za rohy, vyrážel zpoza nároží, v seizmických vlnách dýmu poletovaly kancelářské papíry, listy s ostrými okraji se třepetavě hnaly kolem, věci z jiného světa v dopoledním soumraku.”

 

Vykročení mimo sebe sama

Je zvláštním paradoxem DeLillova psaní, že ačkoli nejsilnějšími okamžiky jeho knih jsou detailně rozpracované okamžiky z vnitřního života protagonistů, postavy samotné jako by autora moc nezajímaly. Jsou to figurky, jimiž autor hýbe po šachovnici, postavičky, které nemají pokud mají nějaké vnitřní puzení, pak je to touha po sebezničení, čehož je krásným příkladem nejen již zmiňovaný román Cosmopolis, ale též poslední, téměř „autistický” text Bod omega. Don DeLillo je básník apokalypsy a v apokalypse není pro silné příběhy místo – těla a duše postav se autorovi stávají hřištěm, na nichž rozehrává svou znepokojivou hru se slovy, obnažuje falešné premisy, na nichž stojí náš intelektuální svět a stránku co stránku nám ukazuje, že náš svět vůbec není tak bezpečný, jak se domníváme. Podle DeLilla žijeme neustále na prahu propasti, jen krůček od sebezničení, a to tělesného i duševního. Tuto svou kritiku moderní společnosti rozvíjí konzistentně a čím dál pochmurněji: zatímco v Bílém šumu z osmdesátých let najdeme ještě poměrně úsměvnou satiru akademického prostředí, obraz intelektuálního života v posledním románu Bod omega je již zcela temný, jsme svědky imploze vědění a informací.

 

Znovuzrození pomocí násilí

Podobně jako Cormac McCarthy, i DeLillo je přitahován motivem násilí, v němž jako by spatřoval možnost obnovy, znovuzrození. Anebo alespoň v takovou možnost věří postavy jeho románů, jimž prakticky nic jiného nezbývá. DeLillův svět, to je svět manipulace, svět médií, která vytvářejí nekonečné série simulaker, takže otázka po nějaké autenticitě, po opravdovosti se stává bezpředmětnou. V takovémto světě pak apokalypsa působí hrozivě jen zdánlivě; ve skutečnosti v ní postavy – jako protagonista Cosmopolis – spatřují vysvobození. Násilí je aktem, v němž jsou událost a její význam bezprostředně spjaty. Vše ostatní, co se ve společnosti stane, je okamžitě uzurpováno médii, vytrženo z kontextu, zbaveno významu a recyklováno.

Násilí je rovněž aktem osobním, individuálním. A právě ztráta individuality v moderní době je dalším významným motivem jeho psaní. Jednotlivci se ztrácejí ve veřejném prostoru, v davu, který je manipulován – nikoli však zvenčí, nýbrž sám sebou. Znovu a znovu DeLillo ukazuje, nakolik zcestné jsou konspirační teorie, které předpokládají, že nějaký jednotlivec nebo skupina jednotlivců řídí ostatní a manipulují jimi. K manipulaci v apokalyptickém světě tohoto významného autora nepochybně dochází, ale je to manipulace zcela neosobní a neúčelová. Což je ještě znepokojivější – svět se někam řítí, vládnou mu síly silnější než síla jednotlivce, nicméně my nevíme, kam se řítí a tyto síly ani nedokážeme pojmenovat.

           

Mistr stylu

DeLillovy znepokojivé vize moderního světa se přes svou bezútěšnost těší obrovskému zájmu čtenářů, a to zejména pro autorův vynikající styl. Ten je zejména v posledních románech až minimalistický, vysoce úsporný, leč zároveň přesný. Na rozdíl od místy barokního McCarthyho je DeLillo střídmý, věcný, až chladný. Jeho kritici občas namítají, že svým stylem někdy zakrývá absenci obsahu, ovšem ať už mají pravdu či nikoli, na uhrančivosti jeho jazyka to nic nemění. Don DeLillo nepochybně je klasikem americké literatury druhé poloviny 20. století.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Kelman, Nic – portrét

kelmanNic Kelman vystudoval prestižní Massachussetts Institute of Technology, kde  se věnoval studiu poznávací vědy (cognitive science) a navštěvoval mimo jiné i kurz slavného Noama Chomského. Už tehdy však budoucí prozaik manifestoval svou zálibu ve věcech spojených s lidskou sexualitou – v rámci studia přišel s projektem, ve kterém zkoumal vliv orgasmu na chování mužů. Kelman zjistil, že post-orgastický stav u mužů výrazně zvyšuje jejich rozhodnost a úspěšnost v řešení problémů, což se podle něj dá vysvětlit radikální změnou v hladině a složení hormonů.

Už za studií na MIT však Kelman pokukoval po humanitních vědách. Po studiích se přesunul do rodného New Yorku, kde si na Newyorské univerzitě udělal bakaláře z filmu a médií a poté se čtyři roky věnoval natáčení a produkci filmů, postupně však svůj zájem přesunul výhradně k literatuře. Na rhodeislandské Brown University se přihlásil na kurz tvůrčího psaní a jako diplomovou práci tu předložil text románu girls, za nějž obdržel Cenu Jamese Assatlyho, která je na Brownu udílena studentovi, který „nejlépe zpracuje téma sexuální identity, osobní důstojnosti a sociálních změn“.

V současné době žije Kelman v New Yorku, píše a učí v kurzech pro mimořádně nadané středoškoláky. Od Holek publikoval studii o umění ve video hrách a román Chování světla (Il Comportamento della Luce), jenž vyšel v italském nakladatelství Fazi Editore.

 

Richard Olehla

Pierre, DBC – portrét

Booker Preisträger DBC PierreDBC Pierre

Autor, jenž si pro svou literární kariéru zvolil pseudonym DBC Pierre, se narodil roku 1961 britským rodičům v Austrálii, ale už když mu bylo sedm, přesídlila celá rodina do Mexika. Finlayovi patřili mezi ta šťastná dvě procenta populace, která si v zemi na jih od Kalifornie žila nad poměry. Časem se odstěhovali do Texasu a mladý Peter žil až do svých šestnácti spokojeným životem. Jenže pak se rodinná situace rázem zvrhla. Otec onemocněl rakovinou, záhy zemřel a celá tíha zodpovědnosti spadla na ramena Peterovi, jenž se vinou nerozumného hospodaření a měnové reformy v Mexiku, která umazala značnou porci rodinných úspor, dostal do složité životní situace. Připočtěte k tomu drogovou a gamblerskou závislost, dluhy v řádu stovek tisíc dolarů, postřelení sousedem a bouračku, po níž mu museli doktoři složitě spravovat vizáž, a máte dostatek důvodů, proč se Finlay dobrovolně vzdal jakékoli osobní publicity, které by se mu jistojistě dostalo, kdyby svou první knihu napsal pod vlastním jménem.

Inspiraci pro svůj literární pseudonym našel Finlay v zemi, v níž se narodil. Postavička jednoho australského komiksu se jmenuje Dirty Pierre, počáteční iniciály pseudonymu DBC znamenají „dirty but clean“. Finlay tím chtěl naznačit, že se špinavou stránkou své minulosti už nechce mít nic společného, avšak zároveň se za ni nezříká odpovědnosti. Trik s přezdívkou těsně před vyhlášením laureáta ceny někdo prokoukl, takže britská média mohla ke jménu absolutně neznámého vítěze dodat pikantní pozadí. Nevázaný život v minulosti společně s image kajícného hříšníka zafungoval na publikum skvěle, dokonce natolik, že Finlay vyjádřil obavy, aby si lidé knihu nekupovali jen kvůli skandální pověsti jejího autora, jež by zcela zastínila literární kvality textu.

Finlay je ve srovnání s ostatními autory tak trochu outsider. Svůj první román napsal až v sedmatřiceti, nemá žádné literární vzdělání (po udělení Bookera se v jednom rozhovoru přiznal, že když lidé mluví v souvislosti s jeho knihou o Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toolea, nemá ani ponětí, co je to za román) a na kariéru spisovatele se neúspěšně připravoval jako režisér, lovec pokladů, pašerák a kreslíř komiksů. U literárního řemesla však zakotvil na delší dobu: ve svém dobrovolném vyhnanství na irském venkově dokončil druhý román Ludmillina špatná angličtina (Ludmilla’s Broken English, 2006, č. Odeon 2007). Jeho doposud posledním dílem je román Zhasínáme v říši divů (Lightr Out in Wonderland, 2010; č. Plus 2013) o Gabrielu Brockwellu, mladém estétovi a poetovi znaveném životem, který se vydá hledat svou říši divů a objede přitom svět. Série divokých večírků, jimiž prochází od Londýna přes Tokio či Galpágské ostrovy, vyvrcholí dekadentně opulentní oslavou v majestátních prostorách berlínského letiště Tempelhof.

 

Richard Olehla

 

Millerová, Madeline – portrét

millerovaMadeline Millerová (nar. 1978) se narodila v Bostonu, vyrostla v New Yorku a Filadelfii. Na Brownově univerzitě vystudovala latinu a klasickou řečtinu, při studiu na Yaleově univerzitě se specializovala na adaptaci klasických textů do moderní podoby. Deset let vyučovala na střední škole latinu, klasickou řečtinu a Shakespeara. V současnosti žije, učí a píše v Cambridgi v Massachusetts. Achilleova píseň je jejím prvním románem. V roce 2012 získal cenu Orange za beletrii psanou ženami a umístil se v žebříčku bestsellerů New York Times.

 

Nakladatelství Host

Chabon, Michael – portrét

chabon_fotoMichael Chabon se narodil roku 1963 ve Washingtonu a vystudoval tvůrčí psaní na universitách v Pittsburghu a Irvine. V literárním světě debutoval dílem Záhady Pittsburghu (The Mysteries of Pittsburgh, 1998, č. 2010). Jeho druhý román se jmenuje Báječní hoši (Wonder Boys, 1995) a posloužil jako předloha filmu s Michalem Douglasem. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (The Amazing Adventures of Kavalier and Clay, 2000, č. 2004) vydalo Chabonovi nakladatelství Random House a autor za ni v roce 2001 získal prestižní Pulitzerovu cenu. V roce 2003 sestavil Chabon antologii nakladatelství McSweeney, které řídí jiný americký prozaik Dave Eggers. Z dalších děl jmenujme alespoň romány Židovský policejní klub (The Yiddish Policemen’s Club, 2007, č. 2008) či nejnovější Telegraph Avenue (2012, č. Odeon 2014). Chabon také vydal dvě sbírky povídek: Modelový svět (A Model World and Other Stories, 1990, č. 2006) a Mladí vlkodlaci (Werewolves in Their Youth, 1999), novelu Konečné řešení (The Final Solution, 2004, č. 2007), román se Sherlockem Holmesem na odpočinku, který se ujme vyšetřování vraždy a krádeže mluvícího afrického papouška. V českém překladu mu také vyšel soubor literárních esejí Mapy a legendy (Maps and legends, 2008, č. 2011).

Michael Chabon je literárními kritiky srovnáván s Philipem Rothem či Bernardem Malamudem, ale také s Francisem Scottem Fitzgeraldem, jehož styl ovlivnil Chabonovu prvotinu Tajemství Pittsburghu, nebo s Donem DeLillem. Sám autor se vyznává z lásky k tak rozdílným autorům jako jsou Vladimir Nabokov, Herman Melville a John Cheever.