Nejlepší knihy roku 2014 – I

2014_bestbooks10 nejlepších knih roku 2014 podle deníku The New York Times a The Washington Post – romány a povídky

Jako každý rok i letos vyhlásil deník The New York Times svůj výběr nejlepších titulů roku 2014. Do výběru se vždy dostane pět beletristických knih a dalších pět děl z oblasti literatury faktu. Zajímavé je, že letos se dva nejvýznamější americké deníky, tedy The New York Times a The Washington Post, nedokázaly shodnout na jediném autorovi.

 

Toto je výběr podle New York Times:

Anthony Doerr: All the Light We Cannot See (Scribner)
Doerrova druhá kniha se odehrává za druhé světové války. Jejími hrdiny jsou sirotek ve službách nacistů a slepá dívenka, která se připojí k francouzskému odbojovému hnutí Resistance. Jde sice o vážné téma, ale deník o Doerrově románu tvrdí, že je napsána s velkým vtipem.

Jenny Offill: Dept. of Speculation (Alfred A. Knopf)
Taktéž kniha Jenny Offill je jejím druhým lterárním počinem. Poněkud otřepané téma, totiž zkoumání jednoho manželského svazku, podává s neobyčejnou skepsí a pesimismem, který však vyvažují neobyčejně svěží názory na všemožná témata, hudbou počínaje a nevěrou a domácím životem konče. „Napůl elegie, napůl zvířecí řev“, tvrdí New York Times.

Lily King: Euphoria (Atlantic Monthly Press)
Roku 1933 se antropoložka Margaret Mead vydala do srdce pralesů Nové Guiney se svým druhým manželem. Zpátky se vrátila… s manželem třetím. Lily King rekonstruuje ve svém čtvrtém románu život známé vědkyně, v němž se svářel intelekt a fyzická touha.

Akhil Sharma: Family Life (W. W. Norton & Company)
Kniha popisuje příběh indické rodiny, které emigruje z mateřské vlasti do newyorského Queensu. Hned na počátku příběhu dojde k neštěstí: starší syn utrpí vážné zranění hlavy. Román plný smutku a neschopnosti (možná spíše nemožnosti) vyrovnat se s rodinnou tragédií, kterou trpí všichni, včetně ostatních dětí.

Phil Klay: Redeployment (The Penguin Press)
Sbírka povídek, jejímž hlavním hrdinou je bývalý mariňák Klay, který sloužil několik let v Iráku. Podle kritiků nejlepší kniha, která kdy byla napsána o tom, jaký vliv má irácký konflikt na psychiku mladých Američanů, kteří se plni ideálů vrhnou do válčení a pak se nemají kam vrátit.

 

A tady jsou autoři a jejich romány, které vybrali redaktoři deníku The Washington Post.

Anthony Marra: A Constellation of Vital Phenomena (Hogarth)
Marrův literární debut se odehrává roku 2004 v odlehlé čečenské vesnici, v níž osmiletá dívka znenadání přijde o otce, kterého odvlečou proruští vojáci. Dívky se ujme venkovský doktor, který pracuje v téměř opuštěné nemocnici v nedalekém městě. Příběh plný retrospektivy čečenské války se skoro nedá snést, nicméně kritik novin tvrdí, že budoucnost v románu nabízí alespoň záblesky naděje, že se vše změní k lepšímu.

James McBride: The Good Lord Bird (Riverhead)
Laureát Národní knižní ceny James McBride vydal takřka humoristický román o životě Henryho Shackleforda, údajně jediného černocha, který přežil zuřivý nájezd bandy Johna Browna na virginské městečko Harpers Ferry. Bildungsroman, který na jednu stranu připomíná McCarthyho syrové příběhy z americko-mexického pohraničí, na straně druhé však upomíná na twainovskou tradici lidového vyprávění v americké literatuře.

Louise Penny: How the Light Gets In (Minotaur)
Devátý román Louise Penny ze série o šéfinspektorovi Armandovi Gamachem a jeho pomocníkovi, inspektorovi Beauvoirovi je klasická detektivka, jejíž děj je umístěn (jak se podle jmen hlavních postav dá odhanout) do frankofonního Québeku. Šéfinspektor tentokrát řeší vraždu a zdánlivou sebevraždu zároveň.

Philipp Meyer: The Son (Ecco)
Meyerův román se rozprostírá od časů před válkou Severu proti Jihu až po současnost, činí se tedy nárok na označení Velký americký román. Dějiny Spojených států v Meyerově podání jsou stejně jako třeba u Cormaca McCarthyho hodně krvavou historii. Příběh má tři vypravěče, které od sebe dělí vždy zhruba 50 let. Jeden vypráví o konfliktech s Komanči, druhý o brutální při s mexickými sousedy, zato třetí, nejsoučasnější, patří jedné z nejbohatších žen na světě. Ambiciózní kniha.

Claire Messud: The Woman Upstairs (Knopf)
Claire Messud znají i čeští čtenáři díky překladu románu Císařovy děti nemají šaty (Odeon, 2008). Protagonistkou její nejnovější kniha je dvaačtyřicetiletá Nora, frustrovaná osamělým životem bez dětí a bez zájmu okolí. Když si začne s jedním italským umělcem, nastoupí na dráhu, která nemůže mít dobrý konec. Nora je ale skvělá, vemlouvavá vypravěčka, takže čtenáře umí přesvědčit o tom, že starší ženy nemají lehký život… a moc jiného než tohle jim stejně nezbývá.

 

Richard Olehla

Harding, Paul: Enon

enonHardingův křest truchlením
(Paul Harding: Enon. Překlad Zuzana Mayerová. Euromedia Group – Odeon, Praha 2014, 208 stran.)

 

Když vaše romanová prvotina, vydaná navíc v relativně pozdním spisovatelském věku dvaačtyřiceti let, sebere hned slavnou Pulitzerovu cenu, a vy se tím v okamžiku zařadíte mezi lidi, jako jsou Philip Roth, John Updike, Cormac McCarthy, Toni Morrisonová, Michael Chabon nebo Michael Cunningham, máte zdánlivě nadosmrti vyhráno. Stanete se literární senzací a potom literární veličinou. Cokoliv od té doby napíšete, bude se zájmem čteno a recenzováno. O prodej vašeho díla se postará obchodní značka Pulitzer na přebalech knih, i kdyby literatura, kterou produkujete, šla s kvalitou rapidně dolů. Všechno zkrátka slušně marketingově klape, jenže najednou máte problém: co a jak psát, abych dostál pověsti, neopakoval se, abych druhou, třetí, každou další knihou dokázal, že ta zatracená cena nebyla náhoda a že mám pořád o světě, světu a sobě co říct.

Americký spisovatel Paul Harding (1967), který před čtyřmi lety vystřelil na literární nebe Pulitzerem oceněnou knihou Tuláci (česky 2011), se otázkou po pokračování psaní moc netrápil. Ve svém druhém románu Enon (2013) posunul jednoduše vyprávění o rodu Crosbyů, které tak nečekaně zaujalo čtenáře i odborníky v Tulácích, o dvě generace dál. Z dědečka George Crosbyho se stal jeho vnuk a náš současník Charles Crosby, problémy a půdorysy vyprávění zůstaly podobné. Zůstal i Hardingův styl: posedlost přírodou a dějinami, i transcendentalistická tendence k jejich vzájemnému prolínání a vytržení do věčnosti, překračující omezení času, jemuž říkáme smrt. Harding se rád pohybuje v jakémsi sou-časí. Ve staré řecké představě času, podle níž se minulost, přítomnost a budoucnost sice vzájemně oddělují, ale ocitají se zároveň najednou v jednom prostoru neustálého přítomnění, takže cestování v čase sem a tam, proti i po šipce času je nejenom možné, ale dokonce velmi přirozené a samozřejmé. A tímto prostorem, onou věčnou přítomnící přítomností, řečeno s frivolním německým filozofem Martinem Heideggerem, je pro Hardinga kniha.

„Nejsem svou náturou morbidní, ale ano, smrtelnost a idea času jsou pro mě důležitá témata. Když postavě nezbývá moc času v přítomnosti, propadá se do minulosti,“ vysvětloval Harding v souvislosti se svou první knihou Tuláci a nepřímo tím vyložil, jak on sám vstupuje do široké americké tradice emersonovských transcendentalistů. „Pracoval jsem s myšlenkou, že můžeme být v mnoha časech najednou – a tudíž v jistém ohledu atemporální – a moje kniha směřuje k jakémusi sjednocení, opětovnému propojení, které se ovšem neděje jinde než v Georgeově představivosti.“

Jestliže vyprávění Tuláků propojovalo ve fantazii hlavního hrdiny George jeho život s celým světem, a tím ho připravovalo na smrt, kniha Enon se pokouší o něco jiného. Snaží se psaním znovu spojit roztříštěný svět Charlese Crosbyho, který se totálně rozpadl po tragické smrti jeho třináctileté dcery Kate. Američtí kritici psali o Enonu jako o elegii, o knize pláče a melancholického smutku, přesnější by ale bylo mluvit o knize truchlení, v níž se Charles snaží přes obrovský smutek ze ztráty vymanit z ničivé a bezedné melacholie a protruchlit se k novému začátku života.

Při čtení druhé Hardingovy knihy se nelze vyhnout „podezření“, že ho k tak hlubokému psychologickému psaní ponouklo podrobné čtení díla psychoanalytika Sigmunda Freuda a jeho teorie práce truchlení (Trauerarbeit), která popisuje, co se děje v lidské psychice, když přijde o důležitého člověka či jakýkoliv jiný milovaný objekt. „Prověřování reality ukázalo, že milovaný objekt už neexistuje, a vznáší nyní požadavek stáhnout všechno libido (sexuální energii, energii lásky, životní zdroj – pozn. autora) spjaté s tímto objektem zpět,“ píše Freud v krátkém textu o rozdílu mezi normální prací truchlení a nemocným podlehnutím melancholii, skoro jako by psal stručnou, rámcovou recenzi na Hardingovu novelu. „To vyvolává pochopitelné vzepření – lze obecně pozorovat, že člověk jakoukoliv libidózní pozici nerad opouští, dokonce i v tom případě, když už se mu nabízí náhrada. Toto vzepření může být tak intenzivní, že dojde k odvratu od reality a k uchování objektu pomocí psychózy tužbu halucinačně splňující.“

Charlesův boj o vlastní psychiku nabírá přesně tyto freudov­ské rysy. V přemíře bolesti, kterou nemůže snést a před níž se utíká k analgetikům vytvářejícím závislost thanatického, smrtícího spíše než libidózního, životního typu, se propadá do psychózy, v níž není důležitý rozdíl mezi skutečností a fikcí a vše je zároveň tak strašlivě bolestně reálné. V psychotické realitě (nadrealitě, surrealitě) není čas, ani hranice prostoru, ani rozdílu mezi minulým a současným, lidským, kulturním a přírodním. Charles se v psychóze postupně propadá do různých vrstev místa, a v nich provádí přirodní i kulturní geologické řezy americkým zapadákovem Enonem, do něhož se otiskovala nejen jeho dcera, ale i on sám a rodinné generace před ním. Dějiny národa se stávají dějinami osobními, prostupují se ve vzájemné symbióze, takže jedno nelze odtrhnout od druhého, jako by to byly ony dva vodní prameny, ležící v etymologickém základu jména Enon (řecké Aenon značí pramen), jež v novele zdůrazňuje sám Harding. Neuvěřitelně silné jsou zejména popisy přírodního prostupování člověka, fauny a flóry, v nichž jako by se v Hardingově psaní příroda teprve dokončovala, jako by až napsáním získávala dokonalost, kterou na přírodě obdivujeme. Charles se zbavuje libidózní fixace na dceru tím, že ji ve svých halucinacích postupně rozpouští úplně ve všem, čeho se dotýká, v čem se pohybuje, o čem přemýšlí, co vidí a slyší, co k němu přichází nebo před ním mizí. Je to zvláštní, ale terapeuticky zajímavý a nakonec i velmi účinný postup: Charles rozřeďuje uvolněnou lásku k jedinému člověku v prostoru celého světa, k němuž se teprve potom, když je otisk Kate všudypřítomný, může pokorně a relativně klidně a spokojeně vrátit, protože Kate neumřela, Kate žije. Řečeno freudovsky: návrat k realitě byl umožněn tím, že libido se z jednoho milovaného objektu v jakémsi božím gestu rozteklo do celého světa.

„Normální je, že respekt k realitě zvítězí. Jeho příkaz nemůže být nicméně splněn hned,“ pokračuje Freud v popisu práce truchlení, který také vysvětluje, proč Charles Crosby potřeboval celý rok k tomu, aby se vypořádal se smrtí své dcery Kate a proč to jednoduše nešlo rychleji. „Je evokována každá jednotlivá vzpomínka a každé jednotlivé očekávání, v nichž bylo libido vázáno na tento objekt, jsou nadměrně obsazovány a na nich se jednotlivě uskutečňuje uvolnění libida,“ pokračuje Freudův výklad, který naprosto dokonale charakterizuje Charlesovy obsese Katinými zjeveními. A přece se ptáme, ba musíme se zeptat: Proč se v Hardingově knize potýká se zdlouhavou prací truchlení, která se často ocitá na hraně onemocnění melancholií (depresí, melancholia dolorosa), jenom Charles, a neupadá do psychózy vzpírající se realitě smrti Kate i jeho žena Susan?

Susan – kromě rodiny v Maine, za níž i na žádost Charlese hned na začátku odjíždí – drží její přirozená víra v život. Proživotní orientace, více či méně zjevně opřená o náboženský kořen, přirozené zapuštění do souvislostí koloběhu života a smrti. Zatímco Susan se v psychické sebezáchově k realitě přivrací, žádajíc ji o první, ale i dlouhotrvající pomoc (zdravá, velmi zdravá žena, řekl by Freud), Charles realitu popře, aby mohl zůstat ve své dceři, respektive aby se dál mohl opájet svou láskou k ní: tím, že umí, že uměl tak moc a hluboce milovat. Susanin postoj přirozené reli­giozity života vyjadřuje stará sousedka Haleová, když se jí zanedbaný a drogami rozleptaný Charles vloupe do domu. „To vás šlechtí, pane Crosby,“ chválí paní Haleová Charlieho za to, že měl tak rád svou dceru, „ale vaše truchlení není nic než obyčejné sobectví. Naplňujete dny jen bezútěšností a zmarem. Upalujete svou dceru v podivných ohních, místo abyste byl vděčný, že se vám dostalo požehnání mít krásné dítě. Všeho moc škodí!“

Paní Haleová připomíná biblický motiv Jóba, který trpí všemožnými Božími ranami, a přesto si nestěžuje. A dál pokorně trpí, věře v to, že Bůh je milostivý a že to s námi myslí dobře. Zoufalství je propadnutí beznaději, hříchu a smrti, obrácení se k naději, přetrvání víry, to je cesta života, cesta ke spáse. A má-li být člověk člověkem, je povinen se z horizontálního pokládání života neustále vztyčovat do vertikály směřující k přesahu, překročení sebe sama – k Bohu. Náboženské motivy u trancendentalisty Paula Hardinga rozhodně nejsou náhodné. Sám se věnoval studiu teologie a v silně náboženském prostředí Ameriky se dotykům víry také nemohl úplně vyhnout. V pokárání paní Haleové je ale zároveň cítit i genderově-filozofický podtext. Ženy jako by měly k životním silám přirozeně snadnější cestu, jsou si existenciálně více jisté právě proto, že jsou schopné dávat život. Mužům tento kořen světa není dán, a tak ho musí neustále hledat, což se projevuje i ve snadném podlehnutí psychóze vznikající při práci truchlení, kterou tak přesvědčivě a literárně svůdně vykresluje, přesněji řečeno zhmotňuje, ztělesňuje, zpřítomňuje – kterou je kniha Enon.

Hardingova náboženskost se projevuje i na literární a symbolické rovině. Jistě není jen tak, že novela Enon se odvíjí ve čtrnácti zastaveních (kapitolách či oddílech) jako křížová cesta. Charles nese svůj kříž odevzdaně, apaticky, ale postupně přichází k sobě, a zvedá se z kolenou, jako by si uvědomoval, že paní Haleová – jeho osobní, příkladný Jób – měla pravdu. Na konci knihy, ve čtrnáctém zastavení cesty Kříže, je tedy Katino tělo symbolicky uloženo do hrobu a její duše se z Charlesova sevření obrací k věčnosti. Jak již bylo řečeno: díky Charlesově práci truchlení její duše zůstává v každém záhybu světa, který bude její otec do smrti prožívat, tak jako se do každého zlomku světa otiskuje Ježíšova oběť, podstoupená pro spasení lidstva.

Enon Paula Hardinga, který je „literární rovnicí smutku“ a zároveň popisem „funkce ztráty“, se potom dá dobře číst i jako polepšení hříšníka Charlese Crosbyho a jeho návrat do lůna křesťanské víry, nový křest, návrat k živému Bohu. Charlie vybojoval svůj boj s Bohem, který mu vzal dceru, a vrátil se k němu tím, že si ji vzal v jejím věčném zrcadlení zpět. A tak tedy lze Hardingův Enon (Aenon) vzít i jako onen stejnojmenný pramen nedaleko biblického Salemu, kde Jan Křtitel podle tradice křtil první křesťany, včetně Ježíše Nazaretského. Enon je také skutečným literárním křestem Paula Hardinga, který svou druhou knihou dokazuje, že jeho Tuláci nebyli jen rozmarným úletem literárního nadšence, nýbrž příslibem slušného budoucího díla solidního a inspirujícího tvůrce.

 

Petr Fischer

 

Harding, Paul – portrét

hardingPaul Harding (1967) je americký prozaik. V minulosti vedl kurzy tvůrčího psaní na Harvardově univerzitě a také na slavné na Iowské univerzitě, jejíž školu tvůrčího psaní předtím sám absolvoval. Mezi jeho učitele patřil britský prozaik Barry Unsworth či Marilynne Robinsonová, autorka románu Ztrácení (Housekeeping).

Harding se narodil v Nové Anglii a v jeho díle je poznat silný vliv transcendentalismu, prvního výsostně amerického filosofického směru, který akcentuje sepětí člověka s přírodou.

Proslavil se takřka ze dne na den: hned za svou prozaickou prvotinu Tuláci (s níž tři roky neúspěšně obcházel nakladatele a nakonec ji vydal roku 2009 v univerzitním nakladatelství) nečekaně získal o rok později prestižní Pulitzerovu cenu. Ve svém debutu představil čtenářům dvě generace rodiny Crosbyů. V dalším románu Enon (2013) posunul rodinnou ságu do současnosti. Elegicky vyprávěný niterný příběh o tom, jak se otec celý rok vyrovnává s tragickou smrtí své třináctileté dcery, vydalo v roce 2014 nakladatelství Odeon.

Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969

sloan_ajax(Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969. Překlad Petra Jelínková. Host, Brno 2014, 77 stran. Vyšlo pouze jako e-kniha.)

NONSTOP KNIHKUPECTVÍ

Návštěvník prochází městem a pátrá. Nese si seznam: knihoven a knihkupectví, muzeí a archivů. Sestupuje do útrob archivu deníku San Francisco Chronicle, kráčí za zasmušilým zaměstnancem ke kartotéce s nejstaršími záznamy o úmrtích. Opatrně, leč s jistotou prochází katalog — jeho prsty jsou na tuto práci navyklé. Ale Chronicle jsou příliš mladé noviny. Jméno, které hledá, v nich nenachází.

Vyptává se v čínské čtvrti, zjišťuje, jak v kantonštině říct „knihkupectví“: šu tien. Odhodlá se vstoupit do ulice Haight Street, ponořené do kouřového oparu, a hovoří s dlouhovlasým chlapíkem, který prodává knihy rozložené na dece v parku Golden Gate Park. Pokračuje na druhou stranu zálivu do knihkupectví Cody’s Books i do Calu, vydává se na jih do Kepler’s Books i Stanfordu. Dotazuje se v knihkupectví City Lights, ale prodavač jménem Shig kroutí hlavou: „O tom jsem nikdy neslyšel, člověče. V životě jsem o něm neslyšel.“ Namísto rady prodá návštěvníkovi výtisk Kvílení.

Je rok 1969 a v San Francisku se buduje a staví. Hlavní tepna města, Market Street, se proměnila v příkop. Na jih odtud strhli celé bloky domů a odvozili všechny sutiny. Pustý pozemek lemuje plot s honosnou cedulí hlásající, že jde o ZAHRADY YERBA BUENA, přestože tu není ani stopy po jediném stromě nebo rostlince. Na sever odsud prochází návštěvník okolo staveniště, z nějž se k nebi tyčí široký zikkurat a poutač s vyobrazením třpytícího se kopí slibuje, že zde má v budoucnu stát TRANSAMERICKÁ PYRAMIDA.

Návštěvník zklamaně kráčí městem. Už nemá kam jít: prošel a prozkoumal všechna místa ze svého seznamu. Jde se projít po mostě Golden Gate Bridge, ví totiž, že se ho na to rodiče budou ptát. Ve čtvrtině mostu se obrátí a vrací se zpátky. Očekával výhled na město, ale záliv je zahalený v mlze a jeho košile s krátkým rukávem se třepotá v mrazivém větru.

Návštěvník míří zpět do hotelu, pomalu si to šine ulicemi a přemítá nad svým neúspěchem. Ráno si zajde koupit jízdenku domů. Chvíli prochází podél pobřeží, potom zabočí do města. Prochází po hranici mezi North Beach a čínskou čtvrtí a tam si všimne knihkupectví vklíněného mezi italskou restauraci a čínskou lékárnu.

 

Všechny židle v restauraci jsou zvednuté a leží nohama vzhůru na červených kostkovaných ubrusech. Lékárna je zahalená stínem, dveře jsou pevně zapečetěné temnými řetězy. Celá ulice spí, už je skoro půlnoc. Ale v knihkupectví to žije.

Dřív ho slyší než vidí: ozývají se odtud šepoty i kovově pronikavé tóny jakési písničky. Když se dveře knihkupectví rozevřou, zvuky zesílí a na ulici se vyřítí několik postav. Jsou to mladí lidé s povlávajícími dlouhými vlasy a ve volném oblečení. Návštěvník zaslechne cvaknutí zapalovače a zahlédne záblesk jiskry. Postavy si něco podávají, hluboce vdechují a vydechují dlouhé obláčky kouře, které se mísí s mlhou. Návštěvník se drží stranou a prohlíží si je. Něco si posílají dokola v kroužku, pak tu věc odhodí na chodník a vracejí se dovnitř.

Přistoupí o něco blíž. Celá přední část obchodu je prosklená. Čtvercové skleněné tabule jsou zasazené do železných mříží a úplně zamlžené. Uvnitř to vypadá, jako by tam právě probíhal večírek. Vidí obličeje a ruce a rozcuchané tmavé kštice — to vše impresionisticky rozmazané za zamlženým sklem. Hraje tam písnička, kterou už slyšel i jinde ve městě, jakýsi populární hit.

Otevře dveře a zevnitř na něj zavane rozjařeně vřelá atmosféra. Jeho příchod ohlašuje kdesi nahoře veselé cinkání zvonku, ale nikdo ho nezpozoroval. Nedaří se mu dveře úplně otevřít, zarazily se o něčí záda v plandavém saku, posetém souhvězdími záplat. Návštěvník se protáhne škvírou, tiše zamumlá omluvu, ale ten v saku si ho nevšímá. Je zcela zabraný do rozhovoru s ženou, která v ruce drží přenosné rádio, z něhož se line ona svižná melodie.

Knihkupectví je mrňavé: vysoké a úzké. Ze svého místa v rohu si obhlíží celý prostor a zjišťuje, že je tu méně zákazníků než v City Lights, zřejmě ne o moc víc než dvacet — jen jsou namačkaní na mnohem menší ploše.

Nevelký, ale pořádně nahuštěný houf lidí postává kolem několika nízkých stolků. Na každém z nich se vyjímá ručně psaná cedulka s nápisem jako POEZIE, SCIENCE FICTION nebo DOPORUČUJE REDAKCE „WHOLE EARTH CATALOG“. Někteří listují v knihách, stolek s nápisem KINEMATOGRAFIE opanovali dva muži s huňatými vousy, kteří zaníceně diskutují a gestikulují. Jiní si zcela nepokrytě čtou: postává tam třeba žena v zelených šatech, kterou naprosto uchvátil komiks Fantastická čtyřka. Většina lidí v hloučku si ale všímá sebe navzájem: povídají si, přikyvují, smějí se, flirtují, odhrnují si vlasy, které jim padají do očí, a zastrkávají si je za uši. Všichni mají dlouhé vlasy a návštěvník se najednou se svým účesem na ježka cítí poněkud rozpačitě.

Proplétá se davem směrem k pokladně a snaží se nikoho nedotknout. Úroveň hygieny u jednotlivých zákazníků je velice rozmanitá. O dřevěnou podlahu se odrážejí hlasy a tu a tam zachytí útržky rozhovorů:

„…na tripu, chápeš…“

„…v Marin…“

„…hráli Led Zep…“

„…v rauši…“

Ale to není celé knihkupectví. Zadní části knihkupectví vévodí něco jiného: za nízkými stolky se tyčí vysoké regály, které sahají až kamsi nahoru do příšeří. Do těchto temných výšin vedou nebezpečně vyhlížející žebříky. Objemní obyvatelé těchto polic působí mnohem vážněji než knihy vepředu, a jak se zdá, zástup zákazníků si jich nevšímá. Návštěvník má ale přesto tušení, že v nejtemnějších stínech by se snad mohlo pokradmu něco odehrávat.

Necítí se ani trochu ve své kůži. Má chuť se otočit a odejít. Ale… je přece v knihkupectví. Tady by se snad dalo najít nějaké vodítko.

Když návštěvník přistoupí k pokladně, zaslechne, jak se prodavač pře s jedním ze zákazníků. Nápadně se od sebe liší, přes široký, bytelný pult na sebe hledí dvě různé generace. Zákazník je hubený muž připomínající proutek, vlasy jako tenké provázky má stažené do culíku. Prodavač je statný chlapík, svetr mu těsně obepíná silné paže. Má upravený knírek a tmavé vlasy ulíznuté dozadu. Spíš než knihkupce připomíná námořníka. „Toalety jsou jen pro zákazníky,“ trvá prodavač na svém.

„Minulý týden jsem si tady koupil knížku,“ protestuje zákazník.

„Vážně? Nepochybuju o tom, že jste si tu minulý týden knížku přečetl, to jsem ostatně viděl na vlastní oči, ale co se týče koupě…“ Prodavač vytáhne na stůl bichli v kožených deskách a obratně listuje stránkami. „Bohužel, mám dojem, že tady nic nevidím… Jak že se jmenujete?“

Zákazník se blaženě usměje: „Coyote.“

„Coyote, jistě… Kdepak, žádného Coyota tu nemám. Vidím tady Starchilda… a Froda… ale Coyota ani jednoho.“

„Starchild, ano! To je moje příjmení. No tak, chlape, potřebuju si odskočit.“ Zákazník — Coyote, nebo snad Starchild? — se pohupuje na patách.

Prodavač vytáhne univerzální klíč na kroužku s dlouhým šedivým střapcem a přes zaťaté zuby procedí: „Hoďte sebou.“ Zákazník chňapne po klíči a mizí mezi vysokými regály. Cestou se k němu přidají dva další.

„A neloudejte se!“ volá za nimi prodavač. „Říkám, abyste se ne…“ Vzdychne, pootočí hlavou a zadívá se na návštěvníka. „Takže? Co to bude?“

„Ehm, dobrý den,“ usměje se návštěvník. „Hledám jednu knihu.“

Prodavač tiše stojí a znovu si ho změří pohledem. „Vážně?“ Jeho zarputilý výraz jako by se trochu uvolnil.

„Ano. Víte, vlastně jde o jistou velmi mimořádnou knihu.“

„Marcusi!“ volá jakýsi hlas. Prodavač zvedne oči. Žena s přenosným rádiem stojí v hloučku lidí a nad hlavou mává nějakým svazkem. Prstem dloubá do nápisu na obálce: Nahá přišla cizinka. „Mar-cu-si! Tohle si čteš, když jsi tu sám, viď?“

Prodavač se zamračí a ani se neobtěžuje poctít ji odpovědí. Místo toho zlehka bouchne pěstí do stolu a zamumlá si pod vousy: „Stejně nechápu, proč tak nevkusné věci vůbec máme na skladě…“

„Jak jsem řekl, je to mimořádná kniha,“ připomene se návštěvník vlídně.

Prodavač na něj znovu upře oči. Pevně stiskne rty do tenké čárky tak, že to velmi vzdáleně evokuje úsměv. „Jistě. Jak se jmenuje?“

Návštěvník pomalu a s pečlivou výslovností pronese: „Techné tycheon. Píše se to T-E-CH-“

„Ano, techné, rozumím. A tycheon… to bude ‚umění štěstí‘, pokud se nepletu.“

„Přesně tak!“ vykřikne návštěvník.

„Mar-cu-si!“ volá zase zákaznice s rádiem. Tentokrát ji prodavač naprosto ignoruje.

„Navzdory tomu, jak to zřejmě působí,“ vysvětluje rozhodným tónem, „se tady věnujeme odbornému bádání.“ Vyloví obdélnou knihu, která je širší než vyšší. „Nevybavuju si, že bych ten název kdy slyšel, ale raději to ještě ověřím.“ Listuje stránkami, na nichž se míhá tabulkový soupis — něco na způsob katalogu. „Pod T tu nic nemám… Jak že se jmenuje autor?“

Návštěvník kroutí hlavou: „Je to velmi staré dílo. Znám jen titul. Ale vím, že byl tady v San Francisku, v knihkupectví, které patřilo jistému… Ale to nic, to je docela spletitý příběh.“

Prodavač přimhouří oči, nikoli podezřením, ale z hlubokého zájmu. Katalog odloží stranou. „Povězte mi ho.“

„Ono totiž….“ Návštěvník se ohlédne za sebe v domnění, že se tam tvoří fronta. Ale žádný ze zákazníků za ním nestojí. Obrátí se zpátky na prodavače. „To vyprávění nějakou chvíli zabere.“

„Tohle je nonstop knihkupectví,“ prohlásí prodavač a smutně, skoro žalostně se usměje. „Ničeho tady nemáme víc než času.“

„Tak snad abych to vzal od začátku.“

„Možná byste měl začít úplně od Adama.“ Prodavač se usadí zpátky na svou stoličku a složí ruce přes sebe. „Jak se vlastně jmenujete, příteli?“

„No ano, jistě. Já jsem Ajax Penumbra.“

(Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969. Překlad Petra Jelínková. Host, Brno 2014, 77 stran. Vyšlo pouze jako e-kniha.)

 

Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969

sloan_ajaxKonspirační experimentování Robina Sloana
(Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969. Překlad Petra Jelínková. Host, Brno 2014, 77 stran. Vyšlo pouze jako e-kniha.)

V září roku 2014 došlo na českém knižním trhu k pozoruhodné události. Nakladatelství Host se totiž rozhodlo vydat knihu pouze v elektronické podobě, což je vzhledme k rozsahu textu – pouhých 77 stran – pochopitelné. Ajax Penumbra 1969 sám o sobě neobstojí, rozsahem jde spíše o delší povídku, ovšem bez patřičného završení. Čtenář si tak k Sloanově elektronickému počinu musí chtě nechtě pořídit i jeho román Nonstop knihkupectví pana Penumbry, který Host vydal dříve.

A oč v Ajaxovi jde? Píše se rok 1969, v ulicích San Franciska vrcholí léto lásky a hutí hippies, které má už zanedlouho náhle skončit tragickým koncertem Rolling Stones v nedalekém Altamontu. Zatím je však klid, Mekkou hippies zní tóny stejnojmenné písně Scotta MacKenzieho, pár bloků od knihkupectví City Lights roste mrakodrap, který se později stane ikonou města a pod zálivem se buduje tunel metra. Sady na jih od města ustupují zbrusu novému počítačovému průmyslu.

Mladý Ajax Penumbra ovšem nepřijel do San Franciska, aby hledal volnou lásku nebo záblesk technologické budoucnosti. Hledá knihu — jediný dochovaný výtisk spisu Techné Tycheon, tajemného svazku, který přinesl a zase vzal bohatství každému, kdo ho vlastnil. Poslední zmínka o knize říká, že je v San Francisku — tento záznam je ale sto let starý. Penumbra byl svou univerzitou vyslán na Západní pobřeží, aby knihu našel a získal pro její knihovnu. Po několika týdnech neúnavného pátrání se však necítí být k cíli blíž než na začátku. Ale jednou pozdě v noci, po dalším dni skličujících slepých uliček narazí na nonstop knihkupectví, v kterém najde svůj osud. Doslova, neboť v prodejně nakonec – jak se dozvíme ve zmíneném románovém pokračování – zůstane až skoro do konce života.

Ajax Penumbra 1969 trpí podobnými neduhy jako Nonstop knihkupectví pana Penumbry. Sloan je zručný stylista, ovšem občas se mu myšlenky rozutečou a jinak chytrý nápad s tajemným společenstvím, které staletí schraňuje knihy a lidské osudy v nich, pohřbí v nelogické či toporné zkratce. Inu, žánr konspiračních děl má v americké literatuře už docela dlouhou tradici, jež sahá do 60. let, kdy se v Americe zformoval postmoderní směr, a tématika i styl, jímž musí autor udržovat čtenáře v napětí, se za dlouhá léta poněkud vyprázdnil. Tak špatné jako s díly Dana Browna to ale se Sloanovými příběhy není. Obě knihy je docela zábava číst – jen si od nich nesmíte slibovat zázraky.

Richard Olehla

Nakladatelství Paseka – novinky podzim a zima 2014

Paseka – novinky na podzim a v zimě 2014

Nakladatelství Paseka se tradičně vydávání děl z oblasti americké literatury úplně systematicky nevěnovalo, snad s výjimkou jednoho z největších klasiků americké prózy Johna Updika. Právě jeho posmrtně vydané povídky tvoří první položku pasekovského seznamu na nejbližší období. Tátovy slzy a jiné povídky je sbírka kratších textů, které Updike napsal před svou smrtí v roce 2009. Podobně jako u jeho současníka Philipa Rotha se i zde projevuje pokročilý věk autora: jeho protagonisté, kteří jako obvykle pocházejí ze středních vrstev americké společnosti, se zabývají myšlenkami na smysl vlastní existence a touží především po tom, aby tento svět opustili důstojným způsobem.

  Richaford_kanadard Ford je považován je jednoho z nejvýznamnějších žijících amerických prozaiků dneškaů o to podivnější je, že se mu česká nakladatelství doposud spíše vyhýbala. Kromě jedné povídky zařazené do souboru Vypravěči amerického Jihu (č. 2006) vyšle poslední překlad jednoho z jeho sedmi románl již roku 1993. Nyní Paseka přichází s překladem Kanady, jakési kroniky dospívání hlavního hrdiny románu, patnáctiletého Della Parsonse. A nebylo to dopsívání nijak jednoduché: Dellovi rodiče se snažili vyřešit finanční problémy loupežným přepadením banky, a ani příbuzní, k nimž je mladík poslán poté, co rodiče odsoudí do vězení, nemají zrovna světlou minulost. Ačkoliv literární ceny Forda vždycky spíše míjely, literární kritika jej vždycky uznávala.

 

To Kristjansma_nemennostopher Jansma je teprve na začátku tvůrčí dráhy. Jeho literární debut Neměnnost leopardích skvrn jako by pojednával o něm samotném: mladý muž, který se chce stát spisovatelem, zavistivě zahlíží nejen na svého úspěšnějšího kolegu Juliana, ale taky na jeho přítelkyni Evelyn. Ve snaze odčinit hádku, která mezi oběma přáteli vypukne, se začne hlavní hrdina zaplétat do svého vyprávění jako ryba do sítě. Výsledkem je neuvěřitelně spletitá, avšak zábavná jízda po celém světě, podobně hysterická jako třeba u Zadie Smithové. Jansma je považován za velký literární talent, který ještě nemá ani vlastní stránku na Wikipedii, ovšem už obdržel první literární cenu. Uvidíme, jestli se naděje do něj vkládané v budoucnu osvědčí.

 

A nakfayeova_bohoveonec z trochu jiného soudku: Bohové Gothamu americké autorky detektivek Lyndsay Fayeové jsou příběhem z New Yorku poloviny 19. století. Mladý policejní detektiv v něm rozplétá strašlivou záhadu hromadného hrobu plného dětských těl, který byl náhodou objeven v odlehlém koutu Manhattanu. Nadto je na ulici nalezena desetiletá holčička delá od cizí krve, která utekla z nevěstince… Historická krimi s pečlivě dohledanými dobovými reáliemi byla jednou z událostí posledního Velkého knižního čtvrtku, čtenáři se tedy do ní již mohou začíst.

 

 

Richard Olehla

 

 

Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraph(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

I.

Smetanový sen

 

Bílý kluk se vezl na skateboardu, obě nohy na prkně a ruku na rameni černého kluka, který šlapal na kole bez brzd a přehazovačky. Temné srpnové ráno v hloubi Flatlands. Svist pneumatik. Na asfaltu zrnitá šmouha koleček skateboardu. Letní Berkeley vydává svůj pach staré dámy, devět diferencovaných odstínů jasmínu a kocouří výstřik.

Černý kluk vstal a pustil řídítka. Bílý kluk rozpojil vozy jejich vlakové soupravy. Černý kluk zkřížil ruce, chytil tričko za podolek a přetáhl si je přes hlavu. Prodléval s hlavou zamotanou v prádle, nijak nespěchal, šinuli si to k nejbližší tůni zbylé po odlivu pouličního osvětlení. Možná, že za okamžik strhne ten černý kluk své tričko dočista; po zbytek cesty mu bude vlát jako prapor ze zadní kapsy. Bílý kluk se bude domáhat a dychtit, hmatem vnímat elektrickou jiskru holé hnědé kůže pod svou dlaní. Ale v této chvíli chlapec na skateboardu jenom proplouvá za slepým odvážlivcem, který ho vleče.

 

U předního pultu provozovny Brokeland Records se činil Archy Stallings; třímal nahodilé dítě, lehce zhulený, tvář jako měsíček, postavu jak hora naditou v hnědém manšestrovém obleku navlečeném přes rolák v barvě světlé dýně, čímž podtrhoval svou proslulou, nikoli však diskvalifikující podobu s Gamerou, obří zmutovanou létající želvou z japonských filmů. Dítě držel pod levou paží a volnou pravačkou se propracovával osmou z patnácti beden z Benezrovy pozůstalosti, gramodesky v bedně číslo 8 si potrpěly, podobně jako Archy, na slušný nářez jazzu, šťavnatý a mírně říznutý funkem. Electric Byrd (Blue Note, 1970). Johnny Hammond. První dvě sólová alba Melvina Sparkse. Charles Kynard, Wa-Tu-Wa-Zui (Prestige, 1971). Archy se tou spoustou probíral, občas nakrabil tvář, a poslouchal k tomu nebožtíkův perfektní kvadrofonický výlisek Airtových Fingers (CTI,1972), které se nesly provozovnou přehrávány na věrném Quadaptoru, přítulném udělátku, které ulovil na smeťáku Nat Jaffe; Archy, bývalý vojenský elektrikář na helikoptérách, jenž získal – naposled, když se obtěžoval tím, aby si to ověřil – 37,5 % z titulu bakaláře v elektroinženýrství na Sanfranciské státní univerzitě, pak přístroj náležitě vymazlil.

Umění katalogizovat jednoruč: vytáhni desku z přepravky, vylov z přebalu papírovou košilku, vsuň do ní prsty. Vytáhni desku konečky prstů tak, aby ses nedotýkal ničeho jiného než nálepky vprostřed. Nastav kotouč rannímu světlu, které sem proudí oknem výkladu. Neb tohle vševyjevující, rovnoměrné světlo East Bay, intenzivní a smilovné, je vždy pohotově, aby ti pravdivě sdělilo, v jakém je deska stavu. (Ačkoliv Nat Jaffe prohlašuje, že to není světlem, ale výlohou, velikou solidní tabulí pittsburského skla, jež získala imunitu vůči všem možným sračkám během oněch zhruba šedesáti let, během kterých byly prostory, v nichž nyní sídlí Brokeland Records, známy jako Spencerovo holičství.)

Archy se pohupoval, oči zavřené, s uznáním oceňoval tíhu dítěte, vůni omastku linoucí se z basové linky Ringa Thielmanna, vzpomínku na pozdvižené oči Elsabet Getachewové, když mu včera dopřála orál v privátním salónku etiopské restaurace Královna ze Sáby. Vybavoval si řetězkovou křivku jejího horního rtu, špičku jazyka, svědomitě klouzající podél E-struny jeho pinďoura. Pohupoval se, kýval se v rytmu, vychutnával si to sobotní ráno, než na podrážkách bot z okolní čtvrti dorazí předním vchodem špatné zprávy, celý den by v tom vytrval, navěky.

„Chudák Bob Benezra,“ řekl Archy náhodnému děcku. „Neznal jsem ho, ale je mi ho líto, když po sobě nechal všechny tyhle krásné nahrávky. Už kvůli tomu musím být ateista, Rolando, když vidím všechny ty kvalitní gramodesky, co po sobě nechal ten chudák.“ Dítě není příliš malé na to, aby začalo poznávat meze věcí, studenou pravdu, základní fakta o životě a smrti. „Co je to za nebe, když si tam nemůžeš vzít svoje desky?“

Dítě patrně chápalo, že se jedná o otázku čistě rétorickou, ani v nejmenším se nepokusilo ten dotaz zodpovědět.

 

Nat Jaffe dorazil do práce zasmušilý, jako to činil snad pětkrát z jedenácti, nebo, buďme velkorysí, řekněme čtyřikrát z devíti případů. Na hlavu mu dosedla kosmická přilba špatné nálady, ubohý Nat byl chycen uvnitř a neměl ani zdání, zda je atmosféra dýchatelná, bez ukazatelů, které by napověděly, kdy mu dojde zásoba vzduchu. Otevřel bezpečnostní zámek, klíče třískly o dveře, i on pracoval jednoruč, protože pod levou paží svíral krabici gramofonových desek. Se skloněnou hlavou se vedral dovnitř a tiše si pro sebe pobrukoval; bzučel si transpozice jinak trapně otravného současného popsongu; bzučel si hněvivý dopis lajdáckému majiteli nehtového studia o dva bloky dál, nebo vydavateli Oakland Tribune, jehož rubriku Dopisy čtenářů často krášlil svým hněvem; bzučel si první útržky nové teorie vzájemných vazeb mezi bossa nova a nouvelle vague; bzučel si, i když ze sebe nevydával hlásku, nějaká hluboce skrytá struna v kostech Nathaniela Jaffea zněla neustále, dokonce i když spal.

Zavřel dveře, zamkl je zevnitř, položil krabici na pult a zavěsil uhlově šedý plstěný klobouk s jemným proužkem na jeden z devíti dvouramenných ocelových věšáků, které rovněž pocházely ze dnů Spencerovy oficíny. Projel si prstem tmavé vlasy, kroutily se mu neodbytněji než Archymu a vepředu řídly. Otočil se, narovnal si vázanku – retro à la hepcat, černou se stříbrnými skvrnkami – a povšiml si stavu přepravky číslo 8. Několikrát zakroutil hlavou, jako by vrzání krčních obratlů, onen skřípot kostí a tenze s sebou nesly naději na úlevu ode všeho, co snad bylo příčinou jeho bzukotu.

Zamířil do zadní části krámu a zmizel za korálkovým závěsem, který pracně pomaloval jeho syn Julie obrazem Milese Davise, jenž tu byl pojednán jako mexický svatý, sv. Miles, stavící na odiv své trpící srdce zamotané v trní ostnatého drátu. Podoba nebyla dokonalá, to jistě ne, Archymu připadal spíš jako Mookie Wilson, ale namalovat něčí portrét na tisíc půlpalcových korálků není určitě snadné, a kromě Julieho Jaffea by málokdo na podobnou myšlenku připadl, natož aby se ji pokusil i realizovat. Za minutu uslyšel Archy splachování záchodu, následované záchvatem hněvivého kašle, a pak se Julieho otec vynořil v krámě, připraven promarnit další den.

„Čí je to dítě?“ zeptal se.

„Jaké dítě?“ řekl Archy.

Nat odsunul zástrčku vstupních dveří a otočil poutač, aby oznámil světu, že Brokeland je otevřen a v provozu. Dopřál své lebce další obrat na vrcholu spinálních obratlů, ještě si zabroukal, opět zakašlal. Obrátil se ke svému obchodnímu společníkovi a vypadal při tom, že z něho přímo sálá zlomyslnost. „Jsme v totální prdeli,“ oznámil.

„Statisticky vzato na tom něco bude,“ řekl Archy. „V tom případě, co s tím?“

„Zrovna jdu od Singletaryho.“

Jejich pan domácí, Garnet Singletary, Třpytný král, prodával lesk jako blesk na ploškách démantů a zlatých prstenů v úzké dílničce troje dveře od Brokelandu. Patřil mu celý blok. Plus tucet nebo víc dalších nemovitostí rozesetých po celém West Oaklandu. Maloobchod, kšeftíky všeho druhu. Singletary byl informační gigant, velryba, která si proráží svou migrační trasu napříč čtvrtí, sbírá všechny klepy a cedí si z nich výživné látky přes své neúnavné kostice. Za radovánky mezi pojízdnými regály s gramodeskami v Brokelandu nepustil z kapsy nikdy ani dolar, nicméně patřil mezi pravidelné návštěvníky, zastavoval se tam každých pár dní, jen aby naslouchal. Aby monitoroval rovnováhu pravdy a tlachů v místním proudu.

„Jo?“ řekl Archy. „Co o tom jako hlásá Singletary?“

„Že jsme v prdeli. Vážně, proč tu máš to dítě?“

Archy pohlédl na Rolanda Englishe, zrzavého mladého muže se sladkou pusinkou a měkkými hnědými prstýnky kučer, které se mu, celé propocené, vlnily okolo hlavičky, nacpaného do modrých dupaček a ještě zabaleného do žluté bavlněné přikrývky. Archy Rolanda Englishe potěžkal a uslyšel zevnitř uspokojivé šplouchnutí. Matka Rolanda Englishe Aisha byla dcerou Třpytného krále. Archy se nabídl, že se na tohle dopoledne Rolanda ujme, třeba i opatří pár věcí, které takové dítě vyžaduje a tak dále. Archyho manželka čekala první dítě, a tak měl Archy pocit, že by se měl – vzhledem k bezprostředně hrozícímu otcovství – trochu pocvičit ještě před prvním říjnem, na kdy měli porodní termín, a poněkud tak zmírnit šok z poznání, že se stane ve věku třiceti šesti let praktikujícím otcem. Tak s Rolandem podnikli výlet do Walgreens, Archymu vůbec nevadilo, že se takového pěkného srpnového rána kousek projde. V lékárně utratil třicet dolarů z Aishiných peněz za plínky, ubrousky, sunar, láhve a balíček dudlíků značky Nuk – Aisha mu dala seznam – a pak se rovnou před Walgreens posadili na lavičku autobusové zastávky, kde si s Rolandem Englishem vyměnili nějakou tu páchnoucí plínku, něco malého snědli, Archy se propracoval pytlíkem polévaných děr od United Federation of Donuts, Spojeného království kobližek, kdežto Rolando English byl nucen se spokojit s poníkem od Gerber Good Start.

„Tohle je Rolando,“ řekl Archy. „Půjčil jsem si ho od Aishy Englishové. Zatím toho moc nepředvede, ale je roztomilý. No, Nate, pokud si vzpomínám, už jsi párkrát hlásal, že jsme tak nebo onak ve srabu.“

„Narazil jsem na Singletaryho.“

„A on ti to vnuknul.“

Nat si přitáhl zásobu desek, kterou s sebou přinesl, takových třicet, čtyřicet gramodesek v přepravce od banánů Chiquita, a začal se jimi lenivě probírat. Archy se zpočátku domníval, že si je Nat nese z domova, položky z vlastní sbírky, které chce prodat, nebo nahrávky, které si vzal domů k bližšímu studiu; exaktnost, se kterou byly respektovány hranice mezi uznaně soukromými zásobami vlastníka a inventářem provozovny, se vyznačovala jistou bezstarostností. Nahrávka Juice Newtona, špatná pozdní nahrávka Commodores, nahrávka Care Bears Christmas. Vyhozené věci, omačkané ovoce, trpká sedlina výprodejů. Osiřelé sbírky gramodesek se neustále dovolávaly pomoci obou společníků, opuštěné a vydané na pospas osudu vydávaly signály ohrožení, které slyšeli jen Nat a Archy. „Ten chlap může jet do Antarktidy,“ řekla jednou Aviva Roth-Jaffeová o svém manželovi, „a vrátí se odtamtud se škatulí desek na 78 otáček.“ Nyní Nat, v nic nedoufaje a pln nadějí, pečlivě zkoumal svůj nejnovější úlovek, každý kotouč potenciálně skvělý, ač šance na takovou událost klesala na desetinu úměrně skluzu do labyrintu náhod pokleslého vkusu toho, kdo se desek zbavil.

„‚Andy Gibb,‘“ řekl Nat, aniž se obtěžoval zatížit svá slova pohrdáním, jen okolo toho jména utrousil přízraky uvozovek, jako by to byla přezdívka. Vytáhl výlisek After Dark (RSO, 1980) a podržel ho v zorném úhlu Rolanda Englishe. „Líbí se ti Andy Gibb, Rolando?“

Rolando English zřejmě pohlížel na poslední album, které vydal nejmladší z bratří Gibbů, s menší zaujatostí než jeho spolubesedník.

„Jsem ochoten uznat, že je roztomilý,“ řekl Nat a jeho tón naznačoval, že zajít dál už ochoten není, jako by o to s Archym vedli spor, což, pokud si Archy dokázal vzpomenout, nebyl ten případ. „Dej mi ho.“

Archy podal dítě Natovi, a teprve když se jej zbavil, pocítil v rameni křeč. Nat dítě uchopil oběma rukama v podpaží a zdvihl si ho k obličeji; Rolando English byl kabrňák, už udržel hlavičku a čelil Natovu pohledu se stejným výrazem ochoty všechno za ni hodit, Andyho Gibba, Nata Jaffea, kašlat na kdekoho. Jak se tak ti dva vzájemně zvažovali, Natovo bzučení tichlo a nabývalo podoby ukolébavky. Malý Rolando na něho působil milým solidním dojmem, ranec srolovaných ponožek nacpaný do jedné veliké, hutné a ospalé, žádný vycmrdlý a vyplašený třeštiprd, na jaké člověk čas od času natrefí.

„Míval jsem dítě,“ připomněl Nat a znělo to elegicky.

„Vzpomínám si.“ Zhruba v té době se s Natem setkali poprvé, hráli tehdy na svatbě v klubu Přátel přírody na ulici Joaquina Millera. Archy, čerstvý navrátilec ze Zálivu, přišel na poslední chvíli a zaskočil za Natova obvyklého baskytaristu. Juliemu, tehdejšímu nemluvněti, bylo nyní patnáct a – alespoň pro Archyho – ztělesňoval více méně stejnou mile nesnesitelnou příšerku, jakou býval odjakživa. Naslouchal tajným harmoniím, psal básně v klingonštině, maloval si na nehty obličeje Jacka Skellingtona. Chodíval do mateřské školky v trikotu a baletní sukénce a doma se díval na Color Me Barbra. Už ve třech čtyřech letech měl, jako jeho otec, sklon dlouze a široce řečnit. Vykládat vám, že pařížská šlehačka nepochází z Paříže a pommes frites dokonce ani z Francie. Sdílel s ním tendenci dát se pohltit subtilitou otázky. Nyní však zřejmě trávil spoustu času vysíláním v nějakém tajném kódu puberťáků, rozluštitelném jenom rodiči a určeném k tomu, aby je dohnal do šílenství.

„Mimina jsou bezva,“ řekl Nat. „Umějí líbat po eskymácku.“ Nat a Rolando šli rovnou na věc, nos o nos, dítě to snášelo docela vyrovnaně. „Jasně, Rolando je v pohodě.“

„To si taky myslím.“

„Dobře drží hlavičku.“

„Bezvadně ji zvládá, co?“ souhlasil Archy.

„Proto mu říkají Harry Hlavičkář, vládce hlav. Že jo? No jasně. Harry Hlavičkář. Člověk by ho sněd.“

„No, nevím. Do té míry zas děcka nemusím.“

Nat Archyho podrobil stejně bedlivému zkoumání, jako Archy předtím zkoumal stranu A gramodesky zesnulého Boba Benezry Kulu Sé Mama (Impulse!, 1967), a hledal na ní případné důvody, proč ji cenit níže.

„Tak ty se zacvičuješ? Takhle na to jdeš?“

„Takhle na to jdu.“

„A jak ti to jde?“

Archy pokrčil rameny a nasadil onen výraz skromného hrdinství, s nímž člověk patrně pokrčí rameny, je-li dotázán, jak proboha živého dokázal uchránit stovku sirotků, uvězněných v hořícím nákladním prostoru letadla, od srážky s asteroidem. Když to takhle filmoval na Nata, Archy už věděl – vnímal to jako bolest, kterou mu dítě způsobilo v levé paži –, že ani jeho schopnost, ani ochota pečovat o Rolanda Englishe hodinu, den, týden, nemá ani za mák, ani za nehet společného s jeho ochotou nebo schopností být otcem přicházejícímu dítěti, které se nyní formuje a dotváří posledními jemnými pooprávkami na dýchacím a endokrinním systému v temné laboratoři lůna jeho ženy.

Utírat zadeček, vymačkávat kojeneckou výživu Carnation z láhve opatřené dudlíkem, utírat hadrem na nádobí vyzvracené mléko, všechno to jsou pouhé úlohy a procedury, řada kroků, stejně jako zbytek života. Povinnosti ke splnění, pozvolné úseky, kterými je třeba se propracovat, směny, které je třeba přetrpět. Když člověk přiměje své myšlenkové procesy, aby se zaměřily na to, jak vyluštit komplikované změny rytmu v On the Corner (Columbia, 1972) nebo některou z temnějších pasáží Hovorů k sobě (Archy právě pročítal po třicáté deváté Marka Aurelia), probírá se jednoruč krabicí zajímavých nahrávek, a než se naděje, dítě si zdřímne, maminka se vrátí domů a našinec bude mít volno, aby se zase mohl vydat za svými zájmy. Je to jako v armádě: Dej si bacha, najdi si pěknou zašívačku někde v suchu, kam bys ulil svou mysl a vydržel tam, než bude po všem. Ovšem, až na to (uvědomil si, zakoušeje náhlý nával paniky, která se o něho pokoušela už měsíce, většinou ve tři ráno, kdy mu rušilo spánek neúnavně těhotné pokašlávání jeho ženy, paniky, kterou zamýšlel praktickým cvičením s Rolandem – marně, jak viděl – poněkud zmírnit), že po všem nebude nikdy. Člověk se nikdy nedobere konce, nepřestane být otcem, nesejde na tom, kolik si toho nacpe do hlavy ani jaké kroky postupně podnikne. Dokonce ani, když umírá. Živý nebo mrtvý nebo tisíce mil vzdálený, vždycky bude na háčku pro práci, která není ani rituál, ani daný sled kroků, ale spíše cosi, co si od člověka žádá plnou stálou pozornost, aniž by ho nutně vyzývalo, aby něco udělal, předvedl, dokonce aby vůbec něco řekl. Archyho vlastní otec od něho a od jeho matky odešel, když Archy nebyl o moc starší než Rolando English, pak ještě několik roků poté, co jeho hvězda nakrátko zazářila, sice Luther Stallings dosud jaksi fungoval, průběžně na dítě platil, bral Archyho na baseballové zápasy Oakland Athletics, do zábavního parku Marriott’s Great America a kdoví kam ještě, a přesto se od něho žádalo něco dalšího, čemu starý Luther nikdy nedostál, cosi v něm, co nikdy nevyšlo najevo, ani když stál rovnou vedle Archyho. Otcovství v sobě obsahuje povinnost, která je víc než vaše peníze, tělo nebo čas, přítomnost, jež není ani fyzická, ani měřitelná hodinami: přítomnost s otevřeným koncem, věčnou, neviditelnou, závaznou jako přitažlivost hvězd.

„Jo,“ řekl Nat. Na okamžik v něm ten drát povolil. „Děti jsou roztomilé. Pak vyrostou, přestanou se sprchovat a v jednom kuse onanují.“

Na sklo ve dveřích dopadl stín a dovnitř vešel S. S. Mirchandani; vypadal zarmouceně. Navíc měl tvář jako stvořenou pro zármutek, zapadlé oči, ochablé sanice, výraz nejhlubšího žalu kanoucí inkoustovou kaluží bradky.

„Vy, pánové,“ pravil, a v jeho spisovné mluvě bylo jako vždy cosi elegického a spořádaného, nějaká vzpomínka na lepší, civilizovanější časy, „jste v prdeli.“

„To slyším pořád,“ řekl Archy. „Co se stalo?“

„Dogpile,“ řekl pan Mirchandani.

„Zasraný Dogpile,“ souhlasil Nat a už zase si pobrukoval.

„Do měsíce začnou kopat základy.“

„Do měsíce?“ řekl Archy.

„Příští měsíc! Tak jsem to slyšel. Náš přítel pan Singletary mluvil s babičkou pana Gibsona Goodea.“

Nat prohlásil: „Do hajzlu s Gibsonem Goodem.“

Šest měsíců před tímhle ránem se Gibson „Zloch“ Goode, bývalý nejlepší zadák Pittsburských ocelářů, prezident a předseda Dogpile Recordings, Dogpile Films, hlava Goodeovy nadace a pátý nejbohatší černoch v Americe, objevil na tiskové konferenci bok po boku se starostou, připlul do Oaklandu v černorudé vzducholodi upravené na přání zákazníka a překypoval plány na otevření druhého „Fláku“ Dogpile na Telegraph Avenue, na dlouho opuštěném pozemku, kde kdysi bývala velkoprodejna potravin Golden State Market, dva bloky jižně od Brokeland Records. Oaklandský Flák, dokonce větší než jeho obří předchůdce poblíž Culver City, by obsahoval multikino s deseti sály, food court, herní arkády a galerii s jednadvaceti menšími obchůdky, v jejímž centru by se tyčila třípatrová mediální pyramida Dogpile, a na každém ze svých pater by nabízela na prodej hudbu, video a ještě něco (většinou knihy). A ta oaklandská vlajková loď by přinášela, podobně jako obchodní dům Dogpile na Fox Hills, solidní výběr médií těšících se obecnému zájmu, ale zaměřených speciálně na afro-americkou kulturu, „v celé,“ jak Goode uvedl na tiskové konferenci, „její mnohostranné hojnosti.“ Goode měl kapsy značně nadité a jeho imperiální ambice se snoubily s dávkou sociálního cítění; Flák neměl být budován především se záměrem vydělávat peníze, ale rázným zásahem znovuoživit obchodní srdce černé čtvrti, vzniklé za slavné kalifornské éry budování dálnic. Během tiskové konference se o tom nemluvilo, ale velkoprodejna měla v plánu – to bylo lze vyvodit z toho, jak to chodí ve Fláku v L. A. – nejenom prodávat CD s vysokými slevami, ale také nabízet široký výběr vzácných artiklů a antikvit z druhé ruky, například klasické gramofonové desky s nahrávkami jazzu, funku, blues a soulu.

„Nemá na to stavební povolení a já nevím, co ještě,“ poukázal Archy. „Chan Flowers, můj drahý přítel, ho pěkně vyráchal v environmentálních vlivech, dopravních studiích a v takových pičičandách.“

Majitel a ředitel firmy Flowers & synové, pohřebního ústavu na Telegraph přímo proti proponovanému sídlu Dogpile, byl zároveň oaklandským městským radním. Na rozdíl od Singletaryho radní Chandler B. Flowers sbíral nahrávky a byl nepřítelem zbytečných výdajů; oba společníci sice plně nechápali pohnutky jeho důrazné opozice vůči plánu Dogpile, spoléhali však na ni a lpěli na opakovaných příslibech, jichž se jim dostalo.

„Něco radního evidentně přimělo, aby změnil názor,“ pronesl S. S. Mirchandani nejlepším tónem Jamese Masona, mazaným, znaveným a s kapkou vermutu.

„Hm,“ pravil Archy.

Ve West Oaklandu neexistoval muž dbalejší pravidel a méně podléhající vzrušení než Chandler Flowers a to, co evidentně změnilo jeho názor, velmi pravděpodobně nebylo zastrašování.

„Já nevím, pane Mirchandani. Bratříček má před sebou volby,“ řekl Archy. „Primárkami sotva prolezl. Možná chce rozvířit voličskou základnu, trošku to rozpumpovat. Vlít do komunity energii. Přihřát se trochu na hvězdné záři Gibsona Goodea.“

„Zajisté,“ odvětil pan Mirchandani, a jeho oči pravily ani omylem. „Jsem si jist, že se najde nějaké nevinné vysvětlení.“

Úplatek, naznačoval. Všimné. Kdokoli, kdo stejně jako pan Mirchandani dokázal udržet v provozu stálý tok bratranců a neteří proudících z Pandžábu, aby stlali postele v jeho motelech a myli auta u jeho benzinových pump, aniž se kdy dostali do konfliktu s úřady tamějšími i zdejšími, si tohle všechno už patrně pustil hlavou. Téměř stejně nesnadné bylo pro Archyho, aby si představil Flowerse – toho upjatého, tiše promlouvajícího a vždy a především korektního muže, hrdinu celé čtvrti od dob Lionela Wilkinse – jak bere úplatek od nějakého náfuky quarterbacka, kterému stoupla do hlavy bývalá sláva; jenomže Archy měl, díky sklonu soudit příliš vlídně lidské bytosti, tendenci zaměřovat své hyperkritické postoje na stav gramodesek.

„Ale stejně už je moc pozdě, ne?“ řekl Archy. „Ten kšeft nevyšel. Banka se lekla a couvla. Goode přišel o finanční krytí, nebo tak něco, ne?“

„Já vážně nerozumím americkému fotbalu,“ řekl S. S. Mirchandani. „Ale slyšel jsem, že jako hráč byl Gibson Goode docela proslulý něčím, čemu se říká udržet balón. Kličkuje.“

„Má velkou schopnost improvizace.“ řekl Nat. „Svého času byl skoro k nezastavení.“

Archy si vzal od Nata Jaffea dítě. „Zloch bejval hnusně úskočnej hajzl,“ souhlasi

(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

Hemon, Aleksandar: Nowhere Man

Hemon 1Trochu obehraná balada o osamělém vojáku v poli
(Aleksandar Hemon: Nowhere Man: The Pronek Fantasies. Nan A. Talese/Doubleday. New York 2002)

Americká literatura má mnoho podob, mezi nimiž má zvláštní postavení ta, kterou tvoří díla autorů, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina. Etalonem takové skupiny budiž Vladimir Nabokov a ještě dlouho před ním Joseph Conrad. Oba se shodou okolností ocitli v anglofonním světě, v němž přijali nejen kulturu, ale hlavně jazyk. Je zajímavé, že o obou se navzdory tomu tvrdí, že angličtinu ovládají jako málokterý jejich kolega. Stejný případ je i Aleksandar Hemon. I on je Slovan, i on se do Spojených států dostal vlastně náhodou. A především: stejně jako Conrad a Nabokov, i Aleksandar Hemon umí úžasně psát. Lehkost a vtip jeho stylu bere dech, slovní zásoba je neuvěřitelně bohatá – taková slova, obraty a příměry, jaké používá Hemon, se v románech objevují zřídka.

Na vině je Hemonovo „neameričanství“. Narodil se roku 1964 a v 26 letech dokončil studium literatury na univerzitě v Sarajevu. Už v té době publikoval, ovšem zatím pouze povídky a časopisecky, samozřejmě v srbochorvatštině. Zlom v jeho životě i tvorbě nastal až o dva roky později, kdy se vydal na krátký studijní pobyt do Chicaga. V době, kdy pobýval ve Spojených státech, se v Bosně rozhořela válka, takže Hemon mohl v televizi sledovat celý vývoj konfliktu od počátečního ostřelování Sarajeva až po smrtící blokádu. V takové situaci nepřicházelo v úvahu, aby se vrátil zpět do vlasti. Když tedy bylo jasné, že v Americe zůstane delší dobu (ne-li napořád), začal se Hemon pilně věnovat novému jazyku, v němž hodlal nadále psát. Začal opět s povídkami, které se relativně rychle objevily v prestižních časopisech a výběrech; nikomu evidentně nevadil fakt, že Hemon anglicky umí jen pár let. To se ostatně potvrdilo i u vřele přijatého knižního debutu The Question of Bruno (Brunův problém), který kritika zahrnula takřka bez výjimky chválou (na serveru Metacritic má impozantní skóre 90 ze 100 bodů). Hemonova sbírka povídek získala v roce 2001 John S. Zacharis First Book Award.

Hned v roce 2002 vychází Hemonův první román Nowhere Man: The Pronek Fantasies (Muž odnikud aneb Pronekovy fantazie). Jeho protagonistou je Jozef Pronek, který se jako epizodní postava mihnul už Hemonovým debutem. Jde o klasický bildungsroman (nebo v anglické tradici „coming-of-age story“): čtenář sleduje Pronkův život od dětství v Sarajevu (ano, Pronek je alespoň zčásti autobiografický hrdina), přes bouřlivé dospívání, během nějž Pronek společně s vypravěčem celého příběhu založí bluesovou kapelu a kdy sdílejí trable i slasti, které přináší opačné pohlaví, až k Pronkovu i vypravěčově odjezdu do Ameriky, kde Pronek získá vpravdě neskutečné zaměstnání: stane se totiž dobrovolníkem v Greenpeace, na což bohužel není osobnostně ani jazykově příliš vybaven. Závěr knihy pak Pronka zastihne na kolenou, zničeného strachem ze společné budoucnosti s novou láskou Rachel, přeneseně ovšem zasaženého nesmyslným balkánským konfliktem.

Potud by se zdálo, že jde o vcelku tuctový příběh o chlapci, který prožije krásné a bezstarostné dětství a jinošství, aby pak vinou války přišel do Ameriky, kde se stane tím opravdovým Člověkem odnikud. Jenže jak už bylo řečeno, Hemon umí fantasticky psát. Člověk odnikud je jednou z nejlepších knih posledních let, co se stylu týče, snese snad srovnání jen s díly Salmana Rushdieho, Zadie Smithové a Jonathana Safrana Foera; oba posledně jmenovaní ostatně vyjadřují Hemonovi na obálce paperbackového vydání svůj obdiv. Jeho věty plynou lehce a tiše, nese se v nich zvláštní nostalgie i jemná sebeironie vůči hlavnímu hrdinovi a potažmo autorovi. Pronkova dobrodružství se opravdu dějí, není to jen popis něčeho, co se kdysi stalo, nebo aspoň mohlo stát. Opravdu zábavná je potom Pronkova neumělá angličtina, která se trochu podobá mluvě Alexe z Foerova Naprosto osvětleno.

Hemon však na druhou stranu svůj román trochu překombinoval. Kniha má složitou, někdy poněkud zmatečnou strukturu, z níž na hony čouhá autorova snaha o originální formu. Na samém konci románu tak Hemon rozmělní opravdové Pronkovy emoce dvacetistránkovým exkurzem do rodinné historie, která jako by chtěla jeho příběh zarámovat do dějin celého dvacátého století. Co však především mluví proti Hemonově uvedení do českého prostředí, je samotné téma jeho románu. Co silně rezonuje ve Spojených státech – tedy válka, utrpení z ní plynoucí, téma běženectví, emigrantství a absence kořenů –, působí v lehce cynickém středoevropském prostoru jako trochu obehraná písnička. Jozef Pronek tak vypadá jako další z řady těch, kteří se do Ameriky vydali prostě proto, že chtěli utéci ze zatuhlé (a momentálně i dost nebezpečné) reality vlastní země, aby mohli udělat díru do světa v nejsvobodnějším státě na světě. Čtenář pak s trochou škodolibosti pozoruje, jak se jeho sny, založené na poslechu rockových písní a četbě beatniků, bortí na prach. Aleksandar Hemon může být v budoucnu velkým spisovatelem – pokud najde nějaké univerzální téma. Jestli ovšem zůstane u svého oblíbence Jozefa Pronka, hrozí mu zaškatulkování do kategorie autorů píšících o traumatu své rodné země. A takových je na světě hodně.

Richard Olehla

Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraphHistorik popkultury Michael Chabon
(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

Michael Chabon, jenž patří k nejvýznamnějším americkým prozaikům současnosti, se českému čtenáři představil před několika lety monumentální ságou Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Skvěle napsaný a čtivý román české publikum jistě oslovil, neboť v krátkém sledu pak vyšlo několik dalších autorových knih, včetně jedné knihy esejistické, a Telegraph Avenue se tak dostává do rukou čtenáři, který má – anebo může mít – povědomí o Chabonově psaní a jeho hlavních charakteristických rysech. Ostatně ten zdaleka nejvýraznější rys jeho tvorby, role pop-kultury ve vývoji moderní společnosti, je právě páteří Kavaliera a Claye.

V jistém smyslu lze říct, že Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye jsou alternativním pohledem na kořeny americké kultury –  o té se na rovině kulturně-politické mluví jako o „translatio imperii”, na rovině intelektuální se sleduje linie vedoucí od německých romantiků ke Coleridgovi a Carlylovi a od nich k Emersonovi a dalším americkým transcendentalistům; Chabon se na ni ovšem dívá méně vážně, leč stejně závažně. Kultura je živá věc a pop-kultura, zejména pak kultura oslovující děti, hraje stejně důležitou úlohu jako vzletné abstraktní myšlenky velkých myslitelů. Ostatně ne náhodou se sám tvorbě pro děti občas věnuje. Dětská literatura – a další formy umění, například komiks, film – utvářejí myšlení a vnímání publika mnohem dříve než jiné, tzv. „vysoké” nebo „intelektuálně náročné formy a populární či masové umění neplní jen roli čistě kulturní, ale do značné míry též mytickou. Příběhy komiksových hrdinů, jejich udatné činy a neohroženost, se stávají mytologií moderní doby.

V Úžasných dobrodružstvích Kavaliera a Claye se věnuje fenoménu komiksu a postavám tzv. „superhrdinů”, jejichž rodokmen zajímavě sleduje až k pražskému Golemovi. Historická linie, již spisovatel v románu načrtává, je radikálně odlišná a výraznou roli v ní sehrává autorovo vlastní židovské dědictví: ze Starého světa vede cesta do světa Nového přes legendy a mýty, které si Nový svět přetváří a upravuje do vlastní podoby. Výsledkem je komiks, v němž – podobně jako ve starých židovských legendách – dobro nakonec zvítězí nad zlem a slabší jsou ochráněni superhrdinou. V dějinách komiksu se zrcadlí dějiny Ameriky od poloviny dvacátého století až do současnosti,

a pokud se nad tímto exposé zamyslíme, možná právě komiks a jeho základní premisy vysvětlují lépe ono často tolik kritizované americké „černobílé” vidění světa a jisté politické nadržování slabším, byť to je často v protikladu k reálně-politickým zájmům atlantického uskupení.

Pokus zachytit nějak dějiny vlastní země přes fenomény popkultury a masové zábavy jistě není nový a Chabon má v tomto ohledu významné předchůdce. Například Don DeLillo v románu Podsvětí, jenž má ambice stát se románovou historií Ameriky druhé poloviny dvacátého století, staví celých pět desetiletí americké historie na jednom odpalu z legendárního baseballového zápasu (v tomto ohledu na něj Chabon o několik let později tak trochu navazuje v dětské knize Letní země /Summerland/, která se též točí kolem baseballu). Britský spisovatel Salman Rushdie se v knize Zem pod jejíma nohama, svém „první americkém románu”, jak toto dílo označil Malcolm Bradbury, pokusil nahlédnout moderní svět prizmatem populární hudby. Zatímco DeLillovy dějiny se nesou v pochmurně apokalyptickém a paranoidním duchu, neboť jejich hlavními konturami jsou studená válka a kubánská krize, Rushdie používá motiv hudby k podpoření svého dlouhodobě zastávaného přesvědčení o blízkosti západní a východní kultury: ukazuje, že moderní společnost na západě utváří hudba (rock’n’roll) stejně jako na východě (bollywoodské muzikály). K takovému pohledu má blízko i Michael Chabon, neboť popkultura mu je nástrojem k zachycení identity (jakkoli vágně tento termín vymezíme) americké společnosti.

Zkoumání vlastní identity a historie, odlišnosti americké zkušenosti od evropské, je leitmotivem Chabonova psaní. V eseji „Imaginární vlast” z knihy Mapy a legendy píše o dědictví židovské kultury a o vlastním snu o Izraeli jakožto vlasti, jež by měla být jeho domovem („Izrael, či území o víceméně shodné rozloze s dnešním Izraelem, je údajně mým domovem — duchovně, ale i hmotně”). Předkládá čtenáři své postřehy z návštěvy Izraele a ve vzpomínkách se vrací do dětství, kdy rodiče uvažovali, že by následovali hlas svého původu a do Izraele se odstěhovali . Nakonec z toho vždy sešlo a on na závěr eseje zdůrazňuje, že je tomu rád, protože bez ohledu na původ je jeho domov jinde: „Tak dobře, jsem zvrhlý — na Izraeli se mi nejvíc líbila jeho arabská tvář. Tedy přesněji řečeno se mi líbilo, jak je šev mezi Židy a Araby nedokonalý, jak tkaninou místy prosvítá rubová strana. Moc se mi tam líbilo, ale Bůh ví, že jsem si tam doma nepřipadal.” Tento citát je pozoruhodný hned ze dvou důvodů: předně poměrně jasně říká, že dědictví staré kultury, z níž jeho rodina pochází, je dědictví a nic víc než právě toto. Jako takové je součástí kultury, která je zcela samostatná a úplně jiná. Za druhé otevřeně přiznává, že se mu na Izraeli líbí „nedokonalý šev” mezi dvěma kulturami, tedy přesně to, co oceňuje na americké kultuře, anebo spíše kalifornské, abychom byli přesnější.

Podobný „šev” lze najít i v Kalifornii a Telegraph Avenue je jeho oslavou. V románu je jím rozhraní mezi Oaklandem a Berkeley, někdejší hranice dvou světů, silné černošské komunity na straně jedné, univerzity, a tedy jakéhosi symbolu bílého světa, na straně druhé. Tyto světy tvoří pomyslný základ, v němž mají své kořeny všechny postavy tohoto románu a je úchvatné sledovat, jak jemně se autorovi daří s dědictvím individuální minulosti pracovat: odkaz radikalismu šedesátých let v knize zosobňuje Chan Flowers, tradiční černošskou komunitu jeden z dvojice hlavních hrdinů Nat, jeho parťák Archy představuje komunitu bělošskou, v jeho konkrétním případě židovskou, a jejich ženy, živící se jako porodní asistentky, odkazují k tradici alternativní kultury, jež je v téhle části Kalifornie od šedesátých let velmi silná.

To, co ve svém románu zachycuje, je hybridní kultura v tom nejlepším slova smyslu – zde ovšem stojí za zmínku, že čteme-li Chabonovu komedii mravů jako velký americký román, je třeba mít na paměti, že zachycuje jen jednu stránku současné Ameriky, totiž Kalifornii, stát, který je v mnohém specifický, zejména pak jistou otevřeností a vstřícností. Právě tento hybridní charakter kalifornské kultury umožnil překonat „nepokoje” konce šedesátých let – ty jsou v knize přítomny ve formě odkazů k hnutí Černých panterů nebo k bráně univerzity na konci Telegraph Avenue, jež slouží jak symbol studentského radikalismu.

Kalifornie, anebo lépe řečeno, jedna velmi konkrétní a jasně vymezená část tohoto amerického státu, umožňuje autorovi zachytit barvitý svět, v němž se střetávají různé kultury a vzájemně se obohacují, zároveň je to ovšem prostředí do značné míry privilegované. Tato skutečnost hezký obrázek multikulturního a tvůrčího hybridního prostředí do značné míry relativizuje. Studentský radikalismus ani hnutí Černých panterů nevyhloubily ve společnosti tak hluboké příkopy, jaké existují na místech méně šťastných, třeba ve spisovatelem vzpomínaném Izraeli.

Oslavou hybridity připomene Telegraph Avenue Bílé zuby Zadie Smithové, které jsou též silně inspirovány, možná až determinovány místem, kde se odehrávají: podobně jako Chabonova Kalifornie i londýnská čtvrť Willesden Green v případě Smithové je místem, kde střetávání kultur vytváří zajímavé a plodné prostředí. Stal-li se román Bílé zuby jakýmsi manifestem multikulturalismu, pak román Chabonův je zčásti obrazem Ameriky, zčásti jejím programem. Autorka Bílých zubů si od kritika Jamese Wooda vysloužila – společně s dalšími romanopisci, jako jsou Jeffrey Eugenides nebo David Foster Wallace – označení „hysterický realismus”, to především za snahu zachytit v největší možné míře a s maximem různých kritických postřehů realitu, přičemž jednotlivec se z těchto románů vytrácí, slouží jen jako nositel autorova kritického sdělení, jímž je v případě Zadie Smithové apoteóza hybridity, odsouzení snah po udržení „čisté kultury” jakožto svého druhu eugeniky a deklarace multikulturalismu jako programu. Ať už Woodova charakteristika platí na všechny jmenované autory či nikoli, jisté je, že Chabon, přes možné podobnosti, se jí vymyká právě propracovaností svých postav, a to nejen těch hlavních. Modeluje je téměř dickensovsky – ani jedna postava není okrajová v tom smyslu, že by byla jen do počtu či jako dekorace. Všechny jsou propracované a velmi reálné, což vytváří zvláštní kontrast s celkovým laděním románu, které je mírně problematické, anebo, lépe řečeno, nevěrohodné. Celá komunita, do níž je román zasazen, působí trochu nepravděpodobně, stejně tak přátelství mezi dvěma protagonisty, které je ovšem na druhé straně velmi nenucené, jaksi přirozené, a to právě díky tomu, že autorovy postavy nejsou jen nějakými figurkami, ale jsou to plnohodnotné postavy v té nejlepší tradici románu devatenáctého století. I díky nim nabírá dílo po trochu vlažnějším začátku zajímavé tempo a čtenář se nemůže od knihy odtrhnout prostě proto, že mu na postavách záleží — a je ochoten Chabonovi při jeho jazykové originalitě prominout i občasný pleonasmus nebo snad až byzantskou hýřivost metaforami, jež na druhou stranu odráží specifický charakter místa, do něhož je příběh situován.

Zároveň je příjemné, že Telegraph Avenue není „románem idejí”. Ano, s proměnlivou intenzitou zde zaznívají různá témata, která lze z textu vyčíst a o nichž lze diskutovat – anebo se o nich zmiňovat v doslovu, jako je tento –, především však román zůstává komedií, v níž vystupují skutečné lidské postavy a nikoli typy. Jak již bylo řečeno výše, jsou to konkrétní postavy, z nichž každá má individuální příběh, jenž je sám o sobě zajímavý. V tomto ohledu je asi nejvýraznější postavou Gwen – a to do takové míry, že v některých pasážích zastiňuje oba hlavní hrdiny.

V živém, barvami hýřícím Chabonově vyprávění nicméně čtenáře zarazí nálada nostalgie. Nostalgie po konci šedesátých let, funky hudbě Donalda Byrda či Johnnyho Hammonda, nostalgie, jež je zosobněna přímo v předmětu podnikání protagonistů. Prodávají staré vinylové desky, tedy cosi, co jako by ani nepatřilo do současné doby. A stejně tak do ní nepatří jejich malý krámek, který má být co nevidět pohlcen rozpínajícím se obchodním centrem. Pro milovníky starých desek se nabízí jediné řešení – odchod do virtuálního světa. Ten jim sice nabídne svobodu a globální dosah, nicméně daní za tyto dvě věci je právě ztráta místa. Místa, které bylo jedinečné, mělo svou historii, své problémy, ale i svou chuť a specifické postavy. Telegraph Avenue je tak možné číst nejen jako komedii mravů, ale i jako nostalgickou vzpomínku.

 

Ladislav Nagy

Novinky v americké literatuře – podzim 2014

Novinky v americké literatuře – podzim 2014

Na podzim tohoto roku vyjdou mimo jiné následující díla. Robinsonovou, Forda a O`Neilla, možná snad i Gibsona už český čtenář zná, James Ellroy na svůj první překlad do češtiny stále čekají.

 

Lila by Marilynne RobinsonMarylinne Robinson: Lila (Virago)

Literární kariéra Marylinne Robinsonové je úspěšná od samého počátku – v roce 1981 se s debutem Ztrácení (Housekeeping, č. Argo 2008) dostala do finálového výběru Pulitzerovy ceny. Následovalo dlouhých 24 let, kdy jí nevyšla jediná kniha. V roce 2005 ovšem za román Gilead (č. Leda 2009) už na Pulitzera dosáhla a třetí její kniha Home (Domov, 2009) zase dostala britskou Orange Prize. Nyní se tedy objevuje její čtvrtý román Lila, který se stejně jako dvě předchozí knihy odehrává v městečku Gilead. Stejnojmenná protagonistka je mladá žena s pochroumanou minulostí, která pojme za manžela reverenda Amese. Robinsonová se nikdy netajila obdivem ke kalvinismu, jehož idea hraje v Lile ústřední roli. Jak totiž skloubit hříchy minulosti s ctihodnou přítomností?

 

Let Me Be Frank With You by Richard FordRichard Ford: Let Me Be Frank With You (Bloomsbury)

Frank Bascombe, protangonista Fordova nejznámějšího románu The Sportswriter a dalších dvou knih, už sice měl podle svého stvořitele zůstat minulostí, ale člověk míní a čas mění. Výsledkem je další příběh, v němž Bascombe komentuje současnou americkou realitu. Tentokrát se vydává na cestu po USA po hurikánu Sandy, který v listipadu roku 2012 zasáhl východní pobřeží a na několik dní zcela zastavil život v New Yorku.

 

 

The Peripheral by William GibsonWilliam Gibson: The Peripheral (Viking)

Autor Neuromancera (a také nedoceněného románu The Pattern Recognition, prvního románu, který popisoval události 11. září 2001) se tentokrát vydává do vzdálené budoucnosti. Spojuje tu vraždu, která se udála pouze v prostředí jedné videohry, a zabití jistého chlapce, k němuž dojde o století později. Jak podotýká recenze v britském deníku The Guardan, nechybí zde směs „dronů, outsourcingu a kleptokracie“, která se podle Gibsona až nepříjemně vztahuje k dnešní realitě.

 

 

Perfidia by James EllroyJames Ellroy: Perfidia (Heinemann)

Čtrnáctá kniha Jamese Ellroye, autora románu L.A. – Přísně tajné, kterou proslavila filmová adaptace s Kim Basingerovou v hlavní roli, se odehrává na konci roku 1941 a opět tu vystupuje losangeleský policejní sbor. Po japonském útoku na Pearl Harbor vstupují USA do války, což odnášejí japonští imigranti, které americká vláda nechává internovat v táborech. V časech všeobecné nenávisti ke všemu japonskému vyšetřují hlavní hrdinové příběhu kapitán Parker a seržant Smith vyvraždění celé rodiny japonských přistěhovalců. V románu vystupuje i noirová femme fatale Kay Lake, která se už v Ellroyových dílech objevila dříve. V Perfidii se opět projevuje Ellroyova záliba v popisu morálně pochybných činů prohnilého policejního sboru, nad nímž se klene oblouk velké historie se všemi politickými a kulturnými důsledky.

 

The Dog by Joseph O'NeillJoseph O`Neill: The Dog (4th Estate)

Joseph O`Neill se sicenarodil v Irsku, ale posledních několik let žije v New Yorku. Do povědomí liteárrní veřejnosti se zapsal především jako autor zdařilého románu Nizozemě (Netherland, č. Kniha Zlín 2009), v níž popisuje osud rodiny, kterou zasáhnou události 11. září 2001. Napsat další knihu trvalo O`Neillovi šest let. V románu The Dog se čerstvě rozvedený newyorský právník ve středních letech vydává za novou profesní i životní výzvou do Dubaje, kde se má starat o majetek jedné z místních bohatých rodin. Jenže nový začátek v arabské zemi se moc nepovede, což hlavní hrdina v knize komentuje s patřičnou ironií.