Bishopová, Elizabeth: Umění ztrácet

bishopova_umeniElizabeth Bishopová učí své čtenáře ztrácet… a nacházet
(Elizabeth Bishopová: Umění ztrácet. Překlad a doslov Mariana Housková. fra, Praha 2004, 111 stran.)

 

Dnes již není pochyb o tom, že přinejmenším v angličtině patří Elizabeth Bishopová k nejvýznamnějším básníkům druhé poloviny dvacátého století. Z generace, která o sobě dala výrazně vědět po druhé světové válce, patří dokonce k nejinspirativnějším. Společně s Robertem Lowellem, Randallem Jarrellem a Johnem Berrymanem kriticky navázala na odkaz velkých modernistických básníků, jakými byli Ezra Pound, T.S. Eliot nebo Wallace Stevens. U nás Elizabeth Bishopová dosud příliš známá nebyla – výslovně se k ní jakožto zdroji inspiraci přihlásil například Petr Borkovec.

Útlá knížka, kterou na přelomu roku vydalo nakladatelství fra, je tedy nedocenitelná. Na zhruba sto stranách se nám dostane výboru z nevelkého básnického díla Bishopové (celkem vydala pouze čtyři sbírky), několik stránek velice zajímavé korespondence, přičemž například dopisy adresované Lowellovi se později staly předmětem roztržky mezi básníky, neboť exhibicionista Lowell bez svolení dopisy Bishopové přetiskoval ve svých básních. Výbor je doplněn vynikajícím doslovem překladatelky Mariany Houskové, která čtenáře seznámí nejen s obrysem života básnířky, ale dá mu nahlédnout i nuance, o něž jako překladatelka bojovala.

Elizabeth Bishopová asi nebyla zrovna milý člověk, ale psala brilantní poezii. Od mládí protežovaná básnířka se záhy stala součástí literárního establishmentu, což jí (na rozdíl od jejích následovníků) nebránilo vytvořit nevelké, ovšem o to úchvatnější dílo, které charakterizuje skvělý cit pro krajinu, úžasné popisy a jistá tajemnost: podobně jako třeba v Nabokovových prózách, i zde zůstává to nejpodstatnější ve vzduchu, nedořečené, zavěšené na pozadí indiferentní krajiny: „u nabílených plotů/ hrachory pnou se/ po mokrém bílém drátu; čmeláci zalezli/ do květů náprstníků/ a den se vytrácí.“ Ano, lze se dohadovat – jak dokola zdůrazňují její psychologizující vykladači – že její poezie pramení ze značných osobních problémů. Ono je to ale úplně jedno. Elizabeth Bishopová není velkou básnířkou proto, že měla problémy. Na světě ostatně je mnoho nešťastnějších lidí. Ani proto, že by tyto problémy nějak sublimovala do poezie. Prostě uměla psát. A že se za jemným předivem slov někde bleskne náznak utrpení? Inu, proč by nemohl. Kvalita poezie spočívá v něčem jiném.

Je dobře, že tohoto „jiného“ se nám dostalo i v českém překladu. Mariana Housková odvedla profesionální práci a její překlad snese přísná měřítka. Zachovává věrnost širokému spektru rýmů, polorýmů, konsonancí a dalších básnických postupů, které Bishopová ve své poezii používá. Je jen škoda, že v doslovu překladatelka tento dojem nepodtrhla. Staropanensky škrobený doslov klopýtá, je plný stylistických zhůvěřilostí (hlavně nepravé věty vztažné) a ohýbá se pod tíhou nesmyslných akademických klišé: proč nemůže být někomu něco blízké, ale musí to být „bytostně blízké“, a proč něco jiného nemůže být jen „cizí“, ale je to „bytostně cizí“. Vzhledem ke kvalitě knihy je o to větší škoda.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *