11. září 2001 v současném americkém románu

9-11Trochu jiná válka

Jedenácté září, válka proti teroru a její obraz v současné americké literatuře

 

„Válka proti teroru“, vyhlášená prezidentem Bushem, znamenala pro Američany velkou změnu. Ta se projevila jednak jejich vojenským angažmá v Afghánistánu a posléze v Iráku, zároveň však změnila život uvnitř Spojených států samotných. Země se totiž najednou ocitla ve válce, která se dotkla – skrze atentáty z 11. září – jejího území. To byla pro Američany zcela nová, šokující zkušenost: za poslední století se zúčastnili obou světových válek, bojovali ve Vietnamu a Koreji, nicméně na území samotných Spojených států se naposledy bojovalo za občanské války v šedesátých letech 19. století. Je jasné, že tento otřes se projevil na životě společnosti, zejména na zpřísnění bezpečnostních opatření, což hodně liberálně smýšlejících Američanů neslo dosti těžce a nová opatření, společně se strachem z teroristického útoku, přispěla ke stísněné atmosféře ve společnosti. .

 

Je zvláštní, jak dlouho americkým autorům trvalo, než se pokusili literárně zpracovat novou realitu, jejíž příčinou byl útok na Světové obchodní centrum. Na druhé straně je tato opatrnost, možná i zdráhavost v něčem logická – vzhledem k tomu, o jak dodnes citlivé téma jde, skrývá každý takový pokus velké nebezpečí, že upadne do trapného patosu, že hodně lidí naštve či dokonce raní. Na druhou stranu však šlo o téma natolik atraktivní, že bylo jen otázkou času, kdy někdo tuto odvahu najde. Překvapivé bylo, kolik autorů se motivu padajících dvojčat najednou chopilo: Jonathan Safran Foer (Příšerně nahlas a k nevíře blízko), Paul Auster (Brooklynské pošetilosti), Ken Kalfus (Americký problém), Don DeLillo (Padající muž), Benjamin Kunkel (Nerozhodnost), Frederic Beidbeger (Okna otevřená do světa), Lionel Shriver (Svět po narozeninovém večírku), Jay McInerney (Dobrý život) nebo Claire Messudová (Císařovy děti). Všechny tyto knihy sdílejí kromě tématu ještě jedno: zdaleka nepotvrzují obavy, které zcela byly na místě. Ani jedna z nich není patetická, ani jedna urážlivá a všechny velice inspirativní.

 

Společné mají i to, že teroristický útok vnímají v širších souvislostech. Ano, atak na dva newyorské mrakodrapy měl symbolický význam, neboť zasáhl budovy, jejichž samotné jméno evokovalo, že jsou jakýmsi středem světového obchodu, a tudíž i srdcem amerického hospodářského života a prosperity západního světa. Chtěl bych se zde podívat na tři knihy, které v nedávné době vyšly v českém překladu.

 

První z nich byl Americký problém autora Kena Kalfuse, který dlouhá léta působil jako publicista a autor cestopisných reportáží. V románu předkládá čtenáři příběh rozpadu jednoho manželství, včetně všech těch tahanic, naschválů a podezírání, přičemž tento příběh je miniaturním odrazem rozpadu, který probíhá ve společnosti. Jako satirik je Kalfus nesmiřitelný a má řadu dobrých nápadů, které jsou velice často produktem bystrého sledování okolní reality – kupříkladu pasáž popisující trable módních návrhářů s hledáním vhodných modelů po útoku, kdy panovaly všeobecné obavy z toho dát najevo jakoukoli jinou emoci než zármutek. Kalfus je ale i pozorným a bystrým čtenářem americké literatury: je až s podivem kolik různých vyčtených situací, scének či aluzí se mu do románu podařilo promítnout, ovšem vůbec to nepůsobí rušivě či nepřístojně.

 

Osvěžující je i jeho satirický tón, který nejsilněji zaznívá v příběhu rozvádějící se dvojice. Celý národ smutní pro ztrátu symbolu svého blahobytu, ovšem dva protagonisté příběhu spíše litují toho, že ten druh zkáze o fous unikl. Schválnosti, které dělají tomu druhému se stupňují a nabírají tak rozličných podob, takže po chvíli je jasné, že zrcadlí problémy a války, které zmítají světem. Kenu Kalfusovi se podařilo vytvořit zdařilou satiru americké společnosti začátku nového tisíciletí –  Americký problém je především velice hezkým obrázkem toho, co se stane, když se americký sen promění v noční můru.

 

Velice originální je román Claire Messudové, který vyšel pod názvem Císařovy děti. Možná i motiv padajících věží (samotná událost se přihodí až ve ¾ románu a není jeho hlavním tématem, spíše motivem) přispěl k tomu, že si kniha získala tak rychle zaslouženou pozornost čtenářů –   Císařovi děti skutečně jsou jejím dosud nejlepším dílem.

 

V podstatě by šlo říct, že v Císařových dětech spojila přednosti všech svých předchozích knih: brilantní schopnost zachytit letmými črtami určité milieu – zde intelektuální smetánku New Yorku, tedy prostředí, které sama důvěrně zná; smysl pro miniaturu; psychologická drobnokresba; a v neposlední řadě schopnost podat postavy v celé jejich komplexnosti, tedy nikoli jako obyčejné „typy“. Satirou zde Messudová pálí tak trochu do vlastních řad a možná právě intimní znalost oněch rádoby liberálních, ale přitom vlastně úzkoprsých, namyšlených a i pokryteckých kruhů kolem amerických intelektuálních periodik dodává knize nebývalé přesvědčivosti a naléhavosti. Ale redukovat tuto komedii mravů jen na satiru by bylo dosti ochuzující, protože protagonisté románu  Messudové neslouží pouze k dosažení satirického cíle – vytváří postavy, které působí dojmem, jako by skutečně žily vlastním životem.

 

Předzvěst blížící se apokalypsy je základním aspektem knihy – Messudová nám představí trojici mladých, na první pohled úspěšných lidí; a vzápětí jemně naznačí, nakolik je jejich úspěšnost iluzorní, na jak hliněných nohou stojí a jak záhy se může propadnout ve zkázu. Totéž platí o celém městě, které je podáno s delillovskou přesností. Claire Messudové se v Císařových dětech podařilo něco, o co v Londýnských polích usiloval Martin Amis, totiž v apokalyptickém ladění ukázat povrchnost a křehkost namyšlené euro-americké kultury. Claire Messudová činí totéž, ovšem s tím rozdílem, že tam, kde Amis nabízí typy, ona dokáže nabídnout skutečné postavy.

 

 

Don DeLillo román o 11. září napsat musel, a to zdaleka nejen proto, že se nějaký komentář od jednoho z největších amerických spisovatelů prostě čekal. Pokud je mezi současnými anglosaskými spisovateli někdo, jemuž téma teroristických útoků na světovou velmoc „padne“, je to právě Don DeLillo. Vždyť tento mistr paranoidních vizí a apokalyptických výjevů se jím zabývá v celé své tvorbě. Předtuchu apokalypsy čteme ve vynikajícím eposu Podsvětí, letecký teroristický útok na Spojené státy předpovídá ve svém snad nejlepším románu Bílý šum a motivy zkázy civilizace stojící na hliněných nohách se objevují v téměř každé z jeho patnácti knih.

 

Padající muž je teprve třetí DeLillovo dílo, které můžeme číst v češtině, přičemž je třeba podotknout, že to vůbec první, které česky vyšlo, Bílý šum ve Votobii, je pro strašlivou kvalitu překladu prakticky nečitelné, takže vlastně zbývají překlady dva: kromě Padajícího muže ještě osmisetstránkové Podsvětí.

 

Padající muž je inspirován snímkem agentury AP, jejž krátce po tragédii otiskla většina světových médií. Snímek zachycuje jednu ze zoufalých obětí, které zůstaly uvězněny v horních patrech mrakodrapů a před smrtí v plamenech daly přednost smrti na dlažbě. Na rozdíl od většiny fotografií padajících obětí působí snímek tohoto neznámého muže jako aranžovaný – muž je zachycen přímo mezi dvěma mrakodrapy v dokonalé geometrické rovnováze, jeho tělo působí vyrovnaně, jako by se oběť smířila s nevyhnutelností smrti a v klidné póze jí střemhlav letěla vstříc. Z mrazivé fotografie se stal záhy symbol – a DeLillo ve svém románu zachycuje umělce, performera, který zavěšen nad ulicemi New Yorku pózu muže ze snímku napodobuje. Opakováním symbolu se tak vytváří rituál, jakýsi exorcismus, jenž má pomoci společnosti zbavit se kolektivního traumatu.

 

Je příznačné, že ústředním motivem, anebo spíše obrazem, posledního DeLillova románu je padající tělo. Tělesnost je dominantním tématem jeho posledních próz, románu Cosmopolis, v níž zachycuje pád mladého finančníka (dnes by šlo tento text chápat jako další autorovu prorockou vizi, jež došla naplnění v podobě finanční krize) a novely Tatér, ve které se DeLillo vrací prostřednictvím motivu břichomluvectví k samotným kořenům americké literatury, konkrétně ke „gotickým“ románům Charlese Brockdena Browna. Jenže zatímco u zakladatelů americké literatury mělo „tělo“ ještě jakýsi transcendentní rozměr, dnes po „smrti Boha“, ukazuje DeLillo, se stává pouhým nástrojem, plátnem, hřištěm, na němž lze rozehrávat rozličné hry.

 

Padající muž nás staví přímo do centra apokalypsy. S protagonistou románu, Keithem Neudeckerem, se setkáváme s coby bezejmenným přeživším uprostřed katastrofy, tedy krátce po pádu jižního mrakodrapu. „Už to nebyla ulice, ale svět, čas a prostor padajícího popela, skoro noc. Šel směrem na sever, troskami a blátem, všude kolem utíkali lidé, na obličej si tiskli ručníky a přes hlavu měli přehozená saka…. Běželi a padali, někteří, zmateně a neladně mezi hroutícími se troskami, jiní se schovávali pod auta…. Vzduch se dosud chvěl hřmotem, bortivým rachotem pádu. Takhle teď vypadal svět. Ulicemi se valil kouř a popel, zahýbal za rohy, vyrážel zpoza nároží, v seizmických vlnách dýmu poletovaly kancelářské papíry, listy s ostrými okraji se třepetavě hnaly kolem, věci z jiného světa v dopoledním soumraku.“ Keith Neudecker je jedním z těch, kteří katastrofu přežili. V jeho postavě jako by se DeLillo vracel k samotným počátkům anglicky psané literatury, ke středověkému dramatu Kdožkolivěk, v němž je obyčejný člověk, titulní Kdožkolivěk, pozván do nebe, aby se zde poklonil Bohu, který si stěžuje, že člověk se stará jen o peníze a blahobyt a na Boha zapomíná. Kdožkolivěk není žádný hrdina, je to naprosto obyčejný člověk – a právě takovou postavou je i Keith Neudecker. V DeLillově románu není pro silné hrdiny místo, ostatně apokalypsa nic takového neumožňuje. A kniha je o to silnější, že se o žádný pathos nebo znázornění hrdinství nepokouší. Zachycuje obyčejné, průměrné lidi, herce ve hře, které nemohou, anebo možná ani nechtějí porozumět. To neplatí jen o Keithovi, ale i o jednom z atentátníků, do jehož mysli nás nechá DeLillo nahlédnout.

 

Keith, otřesený a zraněný, odchází z místa katastrofy s cizí aktovkou a namísto do nemocnice zamíří v šoku ke své ženě, s níž už přes rok nežije. Jde za ní, protože katastrofa, již správně instinktivně vnímá jako zhroucení celého svého světa, mu vnukne myšlenku, že by se měl pokusit vyřešit to, co mezi ním a jeho ženou Lianne, novinářkou, jež veden terapeutickou skupinu pacientů trpících Alzheimerovou chorobou, zůstalo nevyřešené a nevyřčené. Když se vzpamatuje z prvotního šoku, snaží se vyhledat majitelku aktovky, kterou si ze Světového obchodního centra přinesl. Právě setkání s Florence Givensovou, jak se dotyčná jmenuje, patří k nejsilnějším místům celého románu. Mezi Keithem a Florence vzniká krátký milostný románek, jehož základem však není milostné vzplanutí, nýbrž hledání útěchy, cesty z traumatu. A zde se opět dostáváme k motivu tělesnosti: Keith i Florence si na okamžik myslí, že způsobem, jak se zbavit sdíleného prožitku hrůzy, je tělesné spojení. I to se však záhy ukazuje jako iluze.

 

DeLillův obraz Ameriky po 11. září je bezútěšný. Trauma postihlo všechny. Zvlášť děsivý je zejména portrét malých dětí přitisknutých k oknu a vyhlížejících dalekohledy „další letadla“. To, co se na první pohled může jevit jako dětské nadšení pro senzaci, se při pozornějším pohledu ukazuje jako hluboká rána, kterou ani čas nezhojí.

 

Asi stěží lze říct, že by vnímání nové americké reality bylo nějak jednolité, nicméně přesto mají všechny romány jeden prvek společný: vnímají události z kraje 21. století jako apokalyptickou ránu, která nebyla ani tak strašlivá počtem obětí jako spíše hrůzou, kterou zasila do kdysi tak sebevědomé a neohrožené americké společnosti. Američané se dostali do války, v níž jsou ztratit nejen lidské životy, ale především sebevědomí a víra v budoucnost. Všechny z výše zmíněných románů též reflektují, do jaké míry je naše obecně sdílená víra v pokrok a bezpečnost iluzorní: stačí pár jedinců a hrdá supervelmoc se začne zmítat v chapadlech strachu.

Ladislav Nagy, Mezinárodní politika

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *